High Five s Radkou Denemarkovou: Pipi Dlouhá punčocha a velké klasiky

Astrid Lindgrenová – Pipi Dlouhá punčocha
Je to kniha, které se hezky podařilo ukázat, že život se může žít a vnímat jinak, než ho žije maloměšťácká společnost. Pipi je odvážná, chytrá, vnímavá ke světu lidskému i zvířecímu a chodí k ní děti ze sousedství pomučené pravidly, konvencemi, ten kontrast mezi ní a jimi je silný. Je to kniha o tom, že život je plný, divoký a otevřený pro každého. To byla první kniha v dětství a s Pipi jsem se hodně identifikovala.

Franz Kafka
Když člověk nějakého autora nepotká v určitém věku, tak se s ním nenávratně mine. Na některé knihy je potřeba určitá životní zkušenost nebo porozumění ironii. Dělá v tom velkou paseku povinná četba ve škole, některé knihy by vůbec neměly být povinné, puberta je silné období, a když jsme v něm nuceni číst něco, co nám zrovna nesedí, tak ty knihy zbytek života nenávidíme. Ale Kafka je zrovna autor vhodný do období dospívání, on rozerve svoji hruď a vyvrhne svoje nitro – jako by se v něm pinzetou piplavě nípal, taky se mu tam ale dostane hodně věcí z okolního života. On naučí čtenáře, že může myslet jinak a psát jinak.

Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Tam je taková neuhýbavá, drsná taktika, se kterou on se dívá na otázky náboženství, společnosti, jsou tam tedy i jiné roviny než osobní, intimní. Jeho práce s celkem velkých románů je fascinující v tom, že on neuhne – jako by to psal jedním nádechem a já jsem to taky přesně takto četla. Měla jsem pocit, že když přestanu, tak už se nikdy nenapojím zpátky na tu rozcitlivělou duši někoho, kdo je v podstatě fracek. Třeba Bratři Karamazovi: tam je všechno, co se týká vztahů mužů a žen, co se týká ruské společnosti, náboženství, krutosti, diktátorství… Mluvíme samozřejmě o carovi, ale celý ten systém se opakuje i na jiných úrovních. Je to kniha, která se dá vzít i jako metafora k dnešku.

Fjodor Michajlovič Dostojevskij|foto: Wikimedia Commons

Lev Nikolajevič Tolstoj – Anna Karenina
Nedávno jsem znovu četla Annu Kareninovou, která mě opravdu neoslovila jako povinná četba ve škole. Tolstoj se taky dává všanc, jeho psaní se dává do škatulek realismu, ale on s detailem pracuje velmi zkoumavě. Jako by skládal pinzetou detail za detailem všedních dnů a do toho se mu tam sklene život sám, on je ale součástí toho textu, on se prostě nebojí. Všichni ti autoři, které jsem jmenovala, se nebojí dát sami sebe všanc a neuhnou.

Virginie Woolfová
U ní je důležité téma, jak najít svůj pohled na svět a najít tomu novou formu, nový jazyk, nebát se. Zároveň se tomu nemusí říkat experiment, ona prostě takto vidí svět, má právo na svůj hlas, jaký je. Všem autorům a autorkám, které jsem dnes jmenovala, bylo v jejich době vyčítáno, že to přepískli, že takto tedy ne. Ale ukazuje se, že pokud člověk svůj hlas umlčí, tak tím pádem literatura ztrácí energii, ztrácí sílu, takže přesně takto se má psát, dávat sebe všanc.

Čtěte také