High Five Jany Šrámkové: Kdybych uměla psát jako Carver, pískala bych si

Virginia Woolfová – Vlny
Sice to není nic originálního být ovlivněný Virginií Woolfovou, to už se pár lidem stalo, ale prostě to tak je. Když jsem poprvé četla její knihy, a konkrétně první právě Vlny, tak to pro mě bylo úplně omračující. Měla jsem pocit, že čtu poezii, že každou větu můžu číst desetkrát dokola, protože je krásná sama o sobě. Poprvé jsem byla naprosto uchvácená jazykem a došlo mi, že próza vůbec nemusí mít nějaký strašně silný příběh, aby byla dobrá a krásná a člověk měl chuť se k ní vracet.

Chaim Potok – Jmenuji se Ašer Lev
Je to jeden z titulů, které mě možná tolik nevzaly literárně, ale přišly mi nějak důležité osobně. Tenhle román v něčem hrozně silně korespondoval s mou životní situací, když jsem ho četla. Asi se mi ještě v žádné jiné knize nestalo, abych se tak strašně silně identifikovala s hrdinou. Jakkoli on je tedy daleko lepší a talentovanější než já, máme spoustu styčných ploch a přišlo mi to hrozně důležité. Často tu knihu otvírám jenom pro nějaký katarzní efekt.

John Irving – Modlitba za Owena Meanyho
Je to poměrně populární autor a není to žádná „hoch literatura“, ale pro mě byla ta kniha dost zásadní. Poprvé jsem se tam setkala s tím, že není nutné být přísně realistický – vždycky se mi líbily jenom texty, které byly hrozně realistické, a štvalo mě všechno, kde byly nějaké nadpřirozené nebo magické prvky. Myslím, že to trochu souvisí s tím, v čem jsem vyrostla, nebo jsem pro to prostě neměla buňky. A tomuhle úžasnému románu se podařilo to ve mně zlomit, což jsem fakt dost ráda.

John Irving – Modlitba za Owena Meanyho |foto: Nakladatelství Argo

Raymond Carver – povídky
V poslední době mám pořád radši a radši povídky, nějak opouštím tlusté romány a líbí se mi menší a menší texty. Carver je klasický výborný americký povídkář, jehož povídky jsou malé thrillery, a to i přesto, že mají naprosto nulový děj. Tam se v podstatě nic neděje, často jsou to jenom momentky, konkrétní malinké situace, ale vtáhne vás to tak, že nemůžete přestat číst. Je to takový malý zázrak, který je pro mě dost inspirativní – takhle mě baví i psát. Kdybych to takhle uměla, tak bych si pískala.

Carlos Victoria – Stíny na pláži
Tohle jsou ještě komornější povídky od kubánského autora, který mě oslovuje tím, jak pracuje se svou pamětí a s popisem konkrétních míst a konkrétních lidí. Jeho texty jsou zčásti dost autobiografické, přestože Victoria prožil život v exilu a povídky jsou vzpomínkami na něco, co bylo dávno, vzpomínkami na Kubu. Dělá to strašně nenásilně a citlivě, nemáme pocit, že čteme jeho deník nebo nějaké jeho fňukání a vzpomínání, a přesto je v tom strašně silná autenticita. Takže to je taková moje srdeční záležitost.