Jára Tarnovski dává v High Five lekci z hudebních dějin i teorie
Když hudebník a dramaturg pardubického Divadla 29 Jára Tarnovski mluví o albech, která ho inspirovala, odkrývá nám s analytickou precizností skryté roviny třeba i známých nahrávek. Tento až vědecký přístup slyšíme i v jeho tvorbě se skupinou Gurun Gurun. Hravý experimentální pop pro náročné, využívající estetiku japonských hudebních eklektiků, ale i něžných hlasů alternativních popových zpěvaček, je paradoxně známější v Japonsku než na české hudební scéně.
Zanedlouho vyjde EP Atarashii Hi, které už nedočkavě vyhlížejí bloggeři všude po světě. Hudební polyhistor Tarnovski, který začínal v punkové kapele a teď vydal split kazetu terénních nahrávek, se v High Five vyznává z lásky ke scénické a filmové hudbě, raným My Bloody Valentine, svébytné české lyrice nebo spirituální hudbě z 12. století.
Luna Set – Art
Mně se moc líbí, jak Ivan Wernisch pomocí svých antologií zapomenutých spisovatelů vytváří paralelní dějiny literatury k dějinám oficiálním, encyklopedickým. Podobné skryté dějiny má bezpochyby i hudba a zajímají mě svým způsobem víc než ty známé a obecně zažité. Německá elektropopová kapela Luna Set je pro mě krásný příklad takové neobjevené hvězdy. Luna Set počátkem 80. let vydali tři alba. Deska Art je z nich podle mě nejlepší, dotažená skoro k dokonalosti – úsporné minimalistické aranže, texty, které místy působí jako kóany, silné melodie, osmdesátky v té vůbec nejhezčí podobě.
Oldřich Janota – Žlutě
Oldřich Janota je pro mě nejzásadnější český básník. Myslím, že autoři jako on nebo třeba spisovatelka Daniela Hodrová jsou opravdový národní poklad. Zdaleka ne každá generace má takhle silné osobnosti. Nejradši mám asi Oldřichovo minimalistické sólové období, proto jsem vybral album Žlutě z roku 1994. Je na něm vlastně jenom kytara a hlasy, nic víc ani není potřeba. Je to mimořádná deska mimořádného autora.
My Bloody Valentine – Loveless
Deska Loveless od My Bloody Valentine mě naučila vnímat kontrasty jako rovnocenné ingredience umístěné v jednom hrnci, ne jako nespojitelné protiklady. Proč by vlastně nemohla být rozostřená a hlučná skladba zároveň něžným popem? Fascinovalo mě, že se při každém poslechu můžu soustředit na úplně jiné linky, v duchu si je odseparovat, a slyšet tak úplně jinou skladbu. Téma zahlcení tracku, třeba až nesmyslným množstvím stop, mě zajímá dodneška a zabývám se jím i ve své vlastní muzice.
Hildegard Von Bingen, Meredith Monk, Musica Sacra – Monk And The Abbess
Váhal jsem, jestli upřednostním Hildegardu z Bingenu nebo Meredith Monk, a nakonec jsem vybral album, kde se obě tyto kouzelnice pomyslně setkávají. I když to z mého výběru není asi úplně zřejmé, vždycky jsem měl blíž k ženskému pojetí hudby. Tyhle dvě dámy, byť je dělí nějakých osm století, jsou pro mě určitou esencí ženského přístupu k muzice. Charakterizuje je zvídavost, neustálá potřeba hledat nové formy a možnosti, bořit hranice a zároveň i pokora a určitá elementárnost. Pro mě je to i po letech obrovská škola.
Luboš Fišer – Valerie a týden divů
Hodně si všímám scénické a filmové hudby. Zpětně si myslím, že mě v dětství nejvíc ovlivnily všechny ty filmy s podivnou muzikou Zdeňka Lišky nebo Luboše Fišera, aniž bych samozřejmě v té době věděl, že nějaký Liška nebo Fišer existují. Co se týče Valerie a týdne divů, mám rád film, knížku i soundtrack, je to hodně evokativní hudba, snová i strašidelná. Pro celkové vyznění tohoto mého možná vůbec nejoblíbenějšího českého filmu naprosto zásadní.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
