1000 věcí, které s*rou Jenny Hval
Wasabi současného popu, nejpříjemnější z nepříjemných zpěvaček, léčba drážděním, trolling ve službách artové pop music. Tak se dá mluvit o Jenny Hval – siréně, která už pár let ustřeluje ve svém indie popu k noisu a politice, což je pro ni totéž. Z rodného Norska to teď dotáhla k newyorskému trendsetterskému labelu Sacred Bones. A při tom stoupání zúročila na albu Apocalypse, Girl všechno, v čem se trénovala dosud.
Mezinárodní renomé jí získaly i předchozí tituly vydané v Norsku. Na desce Innocence Is Kinky (Nevinnost je úchylná) už bylo jasné, že hledá bolestivá místa genderových otázek a nemá problém artikulovat je skrze bolestivou hudbu – tedy přinejmenším překvapivou, viz její ohýbání hlasu do jekotu a plynulé vpouštění noisových rezervoárů. Pořád ale zůstává na území písně: to se potvrdilo i na loňském duetovém albu Meshes of Voices, pro které se spojila s další norskou nezávislou ikonou jménem Susanna. I to je nezvyklé: potenciální konkurentky, dvě nejvýraznější ženské tváře norského indie popu se vykašlou na nevyslovené závodění a místo toho spojí síly.
„Nic ses v Americe nenaučil,“ zní první slova na desce – a nám je jasné, že Hval se svou programovou otevřeností nevynechává nic, ani fakt, že ji poprvé přijal za svou newyorský label. Ráda mluví o komplexech, má schopnost přesně vystihnout slabá místa – a to tak, že pokud někdo publikum populisticky ujišťuje, Jenny Hval ho spíš popichuje trollingem. Výraz „soft dick rock“, tedy „rocková hudba s měkkým penisem“, se objevuje i na tričkách, která spolu s deskou vyrazily do světa. Hval nešetří ani obraznost spojenou se ženskou choulostivostí a mluví o „huge capitalist clit“, tedy o tom, že kapitalismus nám jako dráždidlo nastavuje svůj mohutný klitoris.
Co se týče těchto témat, je u Jenny Hval rychle zaděláno na pozornost a trochu vzrušení. Ale zásadní je, že mezi genderovými političkami dnešního popu si Jenny Hval nadmíru přísně hlídá hudbu, je barvitá, pořád trochu překvapivá. A její postoj může být silným modelem pro ty, kdo nevědí, jak moc jsou ženy nuceny následovat společenské role, viz Take Care of Yourself, kde se ptá, co znamená starat se o sebe: „Dostávat plat, mít sex, vdát se, otěhotnět, bojovat za místo v tvém segmentu trhu, holit se na těch správných místech…?“ Krásná je utopická The Battle Is Over, snící o budoucnosti, ve které nebude potřeba feminismus. Vlastně se pořád pohybuje mezi prozaickým úvodem, jakýmsi manifestem sebevědomé, a líbeznými indiesoulovými litaniemi, jako je Heaven: v Guardianu napsali, že by tenhle track mohl znít v komerčních rádiích, kdyby se v něm tvrdošíjně neopakoval vulgarismus cunt.
Je to nepochybně inteligentní, přesně sesazené dílo: Jenny Hval tu cituje Yoko Ono s Lennonem, Laurie Anderson, Sex Pistols i norské básníky. Ale lze tady cítit taky autentický smutek a naštvanost, že se některé bitvy tak dlouho táhnou. Navíc členové Swans a Jaga Jazzist nebo slavný noiser Lasse Marhaug v roli producenta vytáhli desku ještě výš. Snad si jako muž pod sebou nepodřezávám větev, když říkám, že tohle je zatím jedna z písňových desek roku.
Hodnocení: 90 %
Jenny Hval: Apocalypse, Girl (Sacred Bones, 2015)
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
