Overgrown Jamese Blakea: Mlčeti zlato

James Blake je stále jedním z nejvíce skloňovaných jmen současné britské populární hudby; už od své bezmála geniální coververze skladby Limit To Your Love byl talentovaný skladatel a melancholický bard s vysoce posazeným hlasem vynášen do nebes kritikou i řadovými posluchači. Jeho debutové album bylo v roce 2011 nominováno na cenu Mercury a očekávání vkládaná do jeho nástupce, desky Overgrown, narůstala do poměrně monstrózních rozměrů – alespoň co se týče nezávislého hudebního kontextu a klubového undergroundu, ze kterého James vzešel.

Blake totiž nespadl na popový piedestal z nebes; už od konce minulé dekády patřil k nesourodé skupině producentů razících originální klubový zvuk na bázi dubstepu, UK garage, grimeu, hip hopu a techna, pro který se v jistých škatulkách vžil název „post-dubstep“. Blake, který původně vystupoval také jako třetí člen dua Mount Kimbie, vydal několik výtečných EPček a singlů na základnách nového ostrovního soundu Hessle Audio a Hemlock Recordings i na kultovní taneční značce R&S Records.

Blakeovy beatové kompozice vynikaly svým poučeným minimalismem, s jakým dokázal citlivě pracovat s klišé bass music a zapojovat mezi hlubokou basu tiché momenty – ve skladbách na desce Klavierwerke to místy znělo, skoro jako by James místo klasických dropů „samploval ticho“. Samplování a práci s akapelami od hiphopových a grimeových MCs se věnoval také pod pseudonymem Harmonimix; vloni vyšly konečně na oficiálním nosiči jeho dekonstrukce flow člena Roll Deep Crew Trima.

Na debutu se Blake od svého producentského mistrovství trochu odvrátil – a místo delikátního beatotepectví připravil sadu zklidněných a jemně melancholických písní, kde na poněkud upozaděné, stále však klasicky „blakeovské“ produkci hrál hlavní roli jeho hlas, většinou v dále nijak neupravené podobě. Přes nadšené reakce a Blakeův finální průlom z undergroundu do mainstreamu však zanechal spoustu fandů své dřívější klubové tvorby lehce zklamaných – a mnozí pak netrpělivě čekali, s jakou stranou své rozpolcené hudební persony se James ukáže na albu pravdy.

James Blake - Overgrown|foto: Polydor Records

Overgrown je deska, která takřka v ničem nepřekračuje stín svého albového předchůdce – a ani se od něj nijak zásadně neliší. James zde opět čelí svým tklivým zpěvem zkrocené instrumentální sekci, leckde si vystačí s pouze s klavírem, jinde svůj hloubavý recitál a melodická torza podtrhává upozaděnými subbassovými poryvy a rezonujícími beaty. Ve výsledku zde však neotřelá produkce slouží stále většinou pouze coby platforma pro písničkářovu výpověď – a mám pocit, že z výsledné syntézy vychází Jamesova beatová demiurgie poněkud ošizena na zásluhách.

Vrcholem desky jsou pak ty skladby, kde Blake popustí uzdu svému laptopu, jako až nezvykle taneční Voyeur s valivým houseovým beatem nebo divno-dubová spolupráce s Brianem Enem v tracku Digital Lion. A opravdu nejlepších výsledků dosahuje James Blake stále tam, kde sám mlčí a plně se věnuje tomu, co ostatně umí nejlépe – dunivé beatové ekvilibristice a hrátkám se samply, jako v úchvatné zpovědi Take a Fall For Me s hostujícím wu-tangovým poltergeistem RZA a v bonusové skladbě Every Day I Ran, do které s majestátním efektem naředil sampl z Big Boiova opusu Royal Flush.

Coby pouhý písničkář totiž James Blake doopravdy nevyniká – a to ani rozsahem svého hlasu, volbou témat, o kterých pěje, či stále poněkud nejistým způsobem jejich předvedení, které i přes angažovaný prožitek působí poněkud nevýrazně a ploše. Největšího efektu dosahuje na producentském poli coby autor výtečně vygradovaných minimalistických kompozic, jejichž síla tkví právě v oné „blakeovské“ uměřenosti a jednoduchosti, prostém citu pro tu správnou chvíli, kdy pro požadovaný klimax doslova ubrat z plynu. Je pak trochu škoda, že podobnou producentskou filozofii neaplikuje James Blake i na své písničkářské snahy – protože z toho, co mohlo být nekompromisním manifestem beatového futurismu, zůstává pouze „dobrá deska“ s pár skvostnými momenty.