Z jihu Chicaga na jih Londýna: rapový nihilismus drill music propojil chudá předměstí

Před necelými dvěma roky měl v Chicagu proběhnout velmi zvláštní koncert rappera Chief Keefa. Protože na něj byl vydán zatykač, nemohl se „Kief“ vrátit do svého rodného města, a tak plánoval za sebe vyslat hologram přenášený z Los Angeles. Chicagský starosta Rahm Emanuel ale nechal koncert zrušit s tím, že rapperova hudba propaguje násilí a akce by představovala významnou bezpečnostní hrozbu. Tato malá epizoda ve výsledku pobavila hlavně účastníky internetových diskusí, kteří řešili, jestli by policie hologramu nasadila pouta. Zároveň ale dobře ukázala, jaká pověst předchází interprety z chudých předměstí na jihu Chicaga, kde vyrostl specifický rapový subžánr, který Chief Keef reprezentuje. Je postavený na zpomalených tvrdých beatech, ale hlavně na minimalistických textech popisujících body, kolem nichž se život mladých lidí v chicagském South Side točí – drogy, gangy, zbraně, peníze, sex a smrt. Není ani divu, že se pro tento styl vžil název drill music, podle slangového označení pro samopal.

Z hudby, která vyšla ze silně lokálního kontextu, se stejně jako z atlantskáho trapu v posledních letech stala globální záležitost. Chief Keef už před pěti lety podepsal s vydavatelstvím Interscope smlouvu na šest milionů dolarů a jeho klipy, kde svlečený do půl těla máchá zbraněmi, mají na YouTube obrovskou sledovanost. Je evidentní, že za této situace má drill music vliv na rappery po celém světě. Velké odezvy se jí dostalo zejména v londýnských předměstích, kde vznikla její specifická odnož. Domovem UK drillu se stala čtvrť Brixton, která v něčem může připomínat jižní Chicago. Od 80. let se potýká s ekonomickými problémy a gentrifikací a v návaznosti na to i s chudobou, vysokou kriminalitou, etnickými střety a kulturou gangů.

Místní mladí rappeři se se životem v Brixtonu začali vyrovnávat podobně jako jejich chicagští vrstevníci a přebrali od nich nihilistický postoj k životu i k psaní textů. Témata i slovní zásobu oholili až na kost a naroubovali je na své grimeové kořeny. Rychlostí se sice blíží spíše trapu, ale nechali si vypilovaný důraz na rytmus, chladné agresivní basy a nezaměnitelný londýnský přízvuk.

67|foto: YouTube kanál SEBZxELITE

„Jsme produkt svého prostředí,“ říká zpoza své charakteristické plastové masky rapper LD z nejviditelnější UK drill crew, nazvané jednoduše číslovkou 67. Ta značí telefonní kód oblasti BrixtonHill a není náhoda, že stejně se jmenuje i jeden z místních gangů, jehož členům je většinou mezi dvanácti a osmnácti lety. 67 ze strany grimeové komunity často slýchají posměšky za primitivnost svých textů, ale pravdou je, že jejich hudba nabírá čím dál větší popularitu. Jejich zatím největší hit Let’s Lurk se vloni dokonce dostal do desítky nejprodávanějších tracků na iTunes. Hostuje v něm grimeový veterán Giggs, jehož dvojnásobný incident s nedovoleným držením zbraní vyostřil nevraživost londýnské policie vůči rapové scéně. Mimochodem, i on prožil část svého mládí v gangu.

Stejně jako v USA i v Británii drill svou adorací násilí způsobuje mírnou morální paniku a někteří MCs, kteří mají vystupovat po boku 67, ze strachu ze svých kolegů ruší koncerty. Jiní však londýnský drill považují za dětinskou hru na Chicago. I sami 67 přiznávají, že se mladí lidé na londýnských předměstích nechají až moc inspirovat Amerikou, a to dokonce až tak, že se v Brixtonu na chvíli objevily notoricky známé znepřátelené gangy Cribs a Bloods. „Moc hráli GTA San Andreas,“ ušklíbá se LD.

Youngs Teflon, 86, HarlemSpartans ani další londýnští drilloví interpreti se v klipech neohání zbraněmi a místo zlatých řetězů si oblíbili tepláky a obyčejné černé kapuce. V textech často jen chicagský slang nahradil ten londýnský. Klíčovým slovem je tu „skeng“ – výraz, který kdysi označoval jamajskou dýku, ale dnes je používán pro bodné i střelné zbraně. Z násilných textů může jít strach, ale i takhle zní hlas mladých z vyloučených lokalit a chudinských čtvrtí, na které se ve vyprávěních o životě v Británii dlouho zapomínalo.