Alternativní R&B je žánr, který už nepotřebujeme

Potkali se ve výročních žebříčcích nejlepších desek, poprvé před pěti lety, a svoje setkání si nejspíše zopakují i letos. Frank Ocean a The Weeknd jsou aktuálně dvě největší hvězdy žánru R&B a byly to právě jejich velmi ceněné mixtapes z roku 2011 – Oceanovo Nostalgia ULTRA a tři Weekndovy nahrávky posbírané později do kolekce Trilogy –, jež otevřely debatu o nové vlně mladých hudebníků měnících pravidla zavedeného žánru. Média jim promptně přilepila škatulku alternativní R&B a začala do ní přidávat další jména. O pět let později už Weeknd a Ocean shlíží na konkurenci z vrcholu prodejního žebříčku a na jejich hudbě vlastně není nic moc alternativního, dávno se stala mainstreamem. A stará škatulka už dnes působí jako oxymóron.

Zvládl se The Weeknd, který zpívá pro generaci vyrůstající ve schizofrenní době, vyrovnat se slávou? Jak se mu povedla nová deska? Koukněte se na recenzi Miloše Hrocha v Desce týdne Romantik bez emocí The Weeknd je na desce Starboy sjetý slávou.

Díky jménům jako Beyoncé, Rihanna nebo Usher se v polovině minulé dekády stalo R&B nezastavitelnou komerční silou – v roce 2005 okupovali zástupci tohoto žánru vrchol amerického singlového žebříčku ve všech týdnech kromě jednoho. V následujících letech nicméně R&B částečně splynulo s hip hopem a pomohlo zrodit softrapový fenomén jménem Drake. Zároveň se ale nechalo díky producentům, jako byl David Guetta, vtáhnout do vlny komerční dance music (žánr EDR&B s hity jako When Love Takes Over nebo Sexy Bitch), a tak když se na začátku další dekády přihlásili o slovo Frank Ocean a The Weeknd, byla to proti zkomercionalizovanému zvuku z rádia skutečně jistá alternativa.

Jejich rhythm and blues zněl o dost jinak než tzv. contemporary R&B ze začátku tisíciletí. Kromě hiphopových beatů tentokrát těžil i z koketování s bělošským indie rockem či náladovým synthpopem a pokryla ho tíživá, všudypřítomná melancholie, která mu dodala punc opravdovosti. Další důležitou ingrediencí je psychedelie, která na začátku naší dekády infikovala žánry napříč hudebním spektrem. Obě hlavní postavy zveřejňovaly svoje nahrávky zdarma na internetu a prezentovaly se jasně čitelnými osobnostmi – The Weeknd vystupoval jako depresemi sužovaný hédonista a Frank Ocean byl za smutného pierota složitě se vyrovnávajícího se svojí sexuální orientací. Neméně silnou reakci ale vzbuzovaly i intimní zpovědi How To Dress Well nebo novovlnné variace renegáta všech scén Deva Hynese, který se v roce 2011 přerodil v Blood Orange.

Rok 2012 potvrdil životaschopnost této vlny. Frank Ocean vydal komerční i kritický majstrštyk Channel Orange, který z něho udělal hvězdu, jíž tak úplně nikdy být nechtěl. Polozapomenutý R&B objev Miguel se nechal inspirovat rockem a album Kaleidoscope Dreams ho katapultovalo ke hvězdám. Díky spolupráci s Devem Hynesem se triumfálně vrátila Solange (EPčko True) a svá debutová Epčka jako předzvěst velkých věcí vydaly zpěvačky FKA twigs a SZA. Díky Samphovým vokálům výrazně bodoval producent SBTRKT. Neuběhl ani měsíc, aby se neobjevilo nové nadějné jméno, které do současného R&B přinášelo něco nového.

Z potemělého pokoje na vrchol hitparád

V roce 2013 se zdálo, že světy černého R&B a bělošského indie rocku k sobě ještě nikdy neměly tak blízko. Výměna vlivů byla vzájemná. Frank Ocean už dříve samploval Coldplay a MGMT, Weeknd zase Siousxie and The Banshees a Beach House a s Miguelem do R&B pronikly vlivy psychedelického rocku. Mezitím The xx nahráli coververzi jednoho starého hitu Aaliyah a najednou začalo být v indie rocku košer vyznávat se z lásky k Timbalandovým futuristickým produkcím pro Missy Elliot, Ginuwineho nebo Aaliyah. R&B ztratilo punc komerční, průmyslové hudby a nové výboje dodaly odvahu i samotné Beyoncé, jejíž eponymní deska z prosince 2013 do sebe vstřebala vlivy žánrové alternativy. Jestli se z desek Franka Oceana a Miguela staly nenápadné žebříčkové trvalky, které v tichosti prodaly milion kusů, Beyoncé zvládla se svojí eponymní deskou získat platinové ocenění během jediného týdne. Její výlet do krajin psychedelického černého popu potřeboval vizuální doprovod, i tak je ale deska díky bezvýhradnému přijetí jistým milníkem alternativního R&B, které už přestalo být tak úplně alternativní.

The Weeknd nezužitkoval ohlas svých mixtapes tak rychle a samozřejmě jako Frank Ocean. Na albu KissLand z roku 2013 byly totiž jeho ambice mnohem velkolepější – nechtěl nic menšího než se stát novým Michaelem Jacksonem. Vyšel z anonymity ztemnělého pokoje a přerodil se v čistokrevného popového interpreta, který si ale drží svoji zachmuřelou tvář. KissLand byl možná trochu uspěchaný, kýžený komerční úspěch přišel až s albem Beauty Behind The Madness, jež ovládlo žebříčky v roce 2015 díky triu obřích hitů (Hills, You Earned It a Can’t Feel My Face). Tady už o nějaké alternativně nemůže být ani řeč – The Weeknd natáčí desky s popovými hitmakery Maxem Martinem a Diplem a jeho nové singly berou automaticky útokem žebříčky.

The Weeknd |foto: Republic Records

V roce 2016 bodovali se soundem nového R&B na čísle jedna amerického albového žebříčku Solange, Frank Ocean, Beyoncé, Drake nebo odpadlík z boybandu One Direction jménem Zayn, který se také přimknul k depresím a psychedelii alternativního R&B. Jen o fous uniklo číslo jedna dalšímu potomkovi boybandu – Nicku Jonasovi (ex-Jonas Brothers), který na své poslední desce Last Year Was Complicated také imituje tento zvuk. Jak vidno, škatulka alternativní asi definitivně přestala dávat smysl, protože se z ní stal mainsteamový trend. Dávala ho ale vůbec někdy?

Nejsem rasista, ale… alternativní R&B

Hudební žánry mají smysl tehdy, když fungují jako berlička pro fanoušky a novináře anebo když pomáhají muzikantům identifikovat se s nějakým širším proudem. Frank Ocean, The Weeknd a spol. si na začátku dekády vysloužili hned několik nálepek, které měly ulehčit jejich přijetí. Kromě zmiňovaného alternativního R&B se psalo také o indie R&B, hipsterském R&B či PBR&B – termínu, s nímž přišel v žertu na Twitteru publicista Eric Harvey. Vtipný odkaz na pivní značku Pabst Blue Ribbon, oblíbenou mezi americkými hipstery, se nečekaně uchytil, byť Harvey sám později přiznal, že to možná od něj nebyla úplně nejinteligentnější aluze. „Chápu, že muzikanti můžou být uraženi tím, že někdo označuje jejich hudbu termínem, který původně vznikl jako vtip,“ napsal v glose pro Pitchfork.

Odpůrci tohoto termínu se našli i mezi muzikanty samotnými. Frank Ocean v rozhovoru pro server Quietus odmítl jakékoliv škatulkování své hudby a How To Dress Well popsal termín alternativní R&B jako „nepříliš vkusný“. Nejhlasitějším odpůrcem se stala zpěvačka FKA twigs. V britském deníku Guardian v roce 2014 prohlásila: „Miluju otravné zvuky, beaty, cvakání... a nevidím nikoho jiného, kdo dělá něco podobného. Používám hlasité hluky, struktury nejsou typické a je to intenzivní. Je to spíš jako punk, do p****e s alternativním R&B!“ Později dokonce označila podobné škatulkování za rasistické, nelíbilo se jí být zařažována do nějaké škatulky jen kvůli barvě její pleti. Ostatně i samotný termín rhythm & blues v sobě nese jistou problematičnost: na konci čtyřicátých let spojení nahradilo otevřeně rasistickou nálepku „race music“ – rasová hudba, která na trhu oddělovala afroamerickou hudbu od té bílé.

Odlišování komerčního a alternativního R&B bylo v určitou chvíli užitečné, ale v roce 2016 se už nejspíše přežilo. Stejně jako bylo v polovině devadesátých let nutné odhodit termín alternativní rock, když kapely jako Nirvana nebo Smashing Pumpkins nahradil v hitparádách zástup kopií vypiplaných velkými nahrávacími společnostmi, jako byli Creed a Matchbox Twenty. Na začátku tohoto týdne překonal The Weeknd s novou deskou Starboy rekord v počtu přehrání na Spotify v jednom dni a poslední album Franka Oceana se stalo deskou roku podle časopisu Time. Příběh „alternativního“ žánru se tak dost možná završil a R&B teď čeká, kdo napíše jeho další kapitolu a posune evoluci zase dál.