Atticus Ross a audioskrumáže v  hlavě Briana Wilsona

V loňském celovečerním filmu Love & Mercy sleduje režisér Bill Pohlad pád geniálního popového skladatele Briana Wilsona do osidel duševní choroby a jeho návrat z nejhlubšího pekla o pár desítek let později. Wilson ze svých bratrů, bratrance a kamarádů tvořících Beach Boys načas udělal nejprogresivnější americkou popovou skupinu, od níž něco pochytili i samotní Beatles. Dokonalé vícehlasy Plážových hochů zprostil rockového doprovodu a obklopil sladce znějícími mikrosymfoniemi plnými dechů, smyčců i sugestivních ruchů, které nahrávali špičkoví studioví hudebníci, takzvaná Wrecking Crew. Samotná kapela na svých vrcholných dílech Pet Sounds a Smiley Smile téměř nehraje.

Wilson ale už jako pětadvacetiletý podlehl psychickým problémům a neschopen dál tvořit a komunikovat se stáhl na dlouhá desetiletí do neveselého ústraní. Říká se, že jednu dobu vážil sto třicet kilo, tři roky prý nevylezl z postele a tak dále a tak dále. Vyléčit jej měl jistý dr. Eugene Landy, jehož psychoterapeutické metody ale byly navýsost kontroverzní: izoloval Briana od zbytku světa včetně rodiny a pasoval se i do role jeho producenta a agenta. Dlouhá léta trvalo, než byl své funkce, kterou si papírově dobře pojistil, zproštěn.

The Beach Boys (1965)|foto: Capitol Records

Slunný pop Beach Boys v sobě zkrátka má cosi lynchovského a vždycky přitahoval podivné existence, kromě Landyho třeba Charlese Mansona či seriálového hezouna Johna Stamose, jehož známe z děsivého sitcomu Plný dům a který by si za příležitost zabubnovat si s kapelou občas na konga snad nechal amputovat prst.

Je to zkrátka příběh jak z filmu a musím uznat, že na rozdíl od většiny zfilmovaných rockových biografií, které jsou vesměs pitomé, až pánbůh brání, se Love & Mercy dá příjemně dokoukat a umí zapůsobit. Tohle ale není filmová recenze. Nás zajímá pozoruhodný soundtrack.

Jeho autorem je Atticus Ross, britský hudebník a producent známý coby spoluautor hudby k filmům Social Network, Zmizelá či Muži, kteří nenávidí ženy, na nichž dělal s Trentem Reznorem. Ve studiu se ocitl i s Barrym Adamsonem, Korn, Bad Religion a samozřejmě Nine Inch Nails. V Love & Mercy měl za úkol připravit z nahrávek Beach Boys a dalších ingrediencí zvukové koláže ilustrující nehezké děje ve Wilsonově mysli: melodie se vynořují z šumů, zase mizí, aniž by je Brian byl v tu chvíli schopen zachytit a rozvinout, jasné harmonie bojují s mučivými šumy, bolestivými ruchy a až násilnými hukoty... Angličané by tomu asi mohli říct mindfuck.

Čtěte také

V převážně docela tichém filmu jsou tyto okamžiky zesíleny až k nesnesitelnosti a dokonale ilustrují, co se děje za fasádou mládí a úspěchu pod kalifornským nebem. Je namístě opět zmínit Davida Lynche, k jehož nejlepším fíglům patří podtrhávání idylických obrazů zlověstným zvukem; Ross postupoval podobně a ke cti je mu nutno přiznat, že jeho mixy jsou zcela přesvědčivé i mimo obraz, na soundtrackovém albu.

Bohužel se na ně nedostaly všechny koláže, které ve filmu zazní. Musely uvolnit místo klasickým peckám Beach Boys, jež celek sice bezchybně doplňují, známe je ale z myriády jiných nosičů. Kromě toho na albu zazní God Only Knows v podání představitele mladého Wilsona, herce Paula Dana a píseň z Wilsonovy letošní sólovky, zařazená z čistě propagačních důvodů. Poslouchá se to fajn, stoprocentní hodnocení si ale vyhradím pro případné vydání alba obsahujícího jen Rossovy mixy. To by se mi líbilo.

Hodnocení: 80 %
Aticus Ross – Music From Love & Mercy (Capitol Records, 2015)