Boris v říši primitivních drones

Vydávat několik alb ročně obvykle znamená rezignovat na písňovou tvorbu. Vyprávět by o tom mohli třeba Einstürzende Neubauten – když jeden rok chtěli své supportery těšit jedním albem měsíčně, museli utéct k jiným strategiím, než je psaní písní. A tak došlo na letité sbírky kazet, klavírní verze starých pecek, ambient či pokus o vytvoření největšího kraválu na světě.

Japonské smíšené power trio Boris si za dvacet let existence a neúnavného harcování vydobylo reputaci na poli avantgardního metalu a noise rocku, jeho členové Takeshi, Wata a Atsuo ale rádi loví i v jiných, abstraktnějších a kalnějších vodách. Ukazuje to i letošní albová trilogie Warpath, Asia a Urban Dance. Písničku na ní najdeme jen jednu, navíc tak indie nablblou, že to snad musí být vtip, bubny výrazně pauzírují a jejich vládce Atsuo se baví elektronikou.

Boris si samozřejmě i nadále zachovávají tvář japonských virtuózních geeků se zálibou ve volume doprava a fetišem pro kytarové krabičky, v jejich experimentálnějším arzenálu se ale kromě koketérií s tím nejskalnějším noisem objevily i droneové polohy. Kapela začala tu a tam hrát koncerty bez bicích, jen pro kytarovou vazbu, hamtání po pedálech a kroucení čudlíkama – dokonalý shoegaze bez zbytečných melodických a textařských berliček.

Aktuální trilogie – vydaná na kapelním labelu s půvabným názvem Fangs Anal Satan a ve vzájemně korespondujících obalech, na nichž je vždycky nějaká holčička v šatičkách – nabízí desítku zarytě nekompromisních realizací tohoto přístupu. Někde kytary doslova řežou, jinde je naopak tak zabasováno, že skoro nic neslyšíme, jen nám tím z beden skáčou repráky. Občas do dronů, proti nimž jsou ty od Sunn o))) vrcholem frenetické, jazzem načichlé hráčské virtuozity, zazní hlas, bicí či rytmická smyčka, to jsou ale jen drobné zlomyslnosti v jinak jednolitém hukotu a bzukotu. Nebo jinak – útesy vyčuhující tu a tam zpod hladiny a připomínající, že pod touhle syrovou primitivností se skrývají roky vybrušování hráčského umu a pečlivé práce s atmosférou a energií. Snad je to klišé, snad je to omyl, ale mám dojem, že takových činů jsou ze všech rockerů schopni jen ti japonští. Kde by to například Sonic Youth konceptualisticky okecávali a zařazovali do kontextů západních avantgard, tam to Boris prostě vybalí. Tím líp.

Boris - Urban Dance |foto: Fangs Anal Satan

Jsem nadšen, tohle se přes svou brutální jednoduchost – nebo právě díky ní – jen tak neoposlouchá. Jen bych prosil, aby kapela tenhle materiál v případné reedici vydala coby jediný box, nejlépe elpíčkový. Kdyžtak jim to někdo vyřiďte.

Hodnocení: 100 %
Boris – Urban Dance (Fangs Anal Satan, 2015)