Brian Eno v Praze: Nebýt na podpoře, nikdy by se ze mě nestal hudebník

28. březen 2017

Slavný britský skladatel, producent, umělec a politický aktivista Brian Eno byl vždy o několik kroků napřed. Od leopardí košile a nablýskaného glam rocku udělal v sedmdesátých letech skok k ambientním experimentům a následně i hudbě, která si žije vlastním životem. Nejen o jeho myšlence generativní hudby byla řeč v rozhovoru. Do Prahy přijel uvést svoji výstavu pro Národní galerii.

Naše děti neuvěří, že jsme si nějakou nahrávku pustili dvakrát. Této prognóze zasvětil hudebník a umělec Brian Eno velkou část své kariéry, myšlenka naplňuje jeho ambientní skladby a ozývá se i v galerijních prostorách. „Nikdy nejsem spokojený, vždycky to může být lepší,“ odpovídá s úsměvem Eno na zdvořilostní otázku, jestli je vše připraveno, zatímco si odkládá futuristický stříbrný kabát. Ostré polední slunce, které prosvěcovalo prosklenou konferenční místnost v pátém patře pražského Veletržního paláce, zatím polevilo. Osmašedesátiletý hudební vizionář, který přepsal pravidla popu, se omlouvá za zpoždění. Musel se svou typickou precizností sám dohlédnout na instalaci výstavy v pražském Veletržním paláci, která je zde k vidění až do 10. září tohoto roku.

Podle jedné populární teorie – a Eno miluje teorie – se člověk přes řetězec šesti a méně lidí zná s kýmkoliv na planetě. Když si novinářská návštěva potřese rukou s hudebníkem, jakoby se najednou zprostředkovaně setkala i s Davidem Byrnem z britských Talking Heads, Bonem z U2 nebo Davidem Bowiem, kterému Eno se svými producentskými triky a magickými kartami zachránil kariéru. Mezi zástupem osobností se najde i Bill Gates, protože za minimalistickou znělkou operačního systému Windows stojí právě tento skladatel. S produkováním alb prý ale skončil a o minulosti se bavit nechce.

Brian Eno

Naopak o současných technologiích mluví nadšeně. Ke skládání hudby přistupuje jako matematik. Vypočítá rovnice, a pak udělá krok zpět, nechá pracovat algoritmy – na tom je založena jeho myšlenka generativní hudby. Teorie je základ, ve svých rovnicích k ní připočítává otevřenost a touhu experimentovat. Přestože jeho hudba většinou neobsahuje žádná slova, je politickým prohlášením sama o sobě. Její forma a způsob vzniku může být ideálním modelem společnosti, jak svou představu dále rozvádí v rozhovoru.

Do Prahy se Eno vrací téměř po dvaceti letech od poslední návštěvy s projektem Music for Prague. Nikam jinam se prý letos nechystá. Minulý rok se nacestoval. Měl dost práce s letos vydanou nahrávkou Reflection a vývojem mobilní aplikace, díky které nová kompozice skutečně žije vlastním životem a skládá se sama. V rámci cyklu Moving Image Department přivezl do Prahy svůj videoart pod názvem 14 Video Paintings z osmdesátých let a nejnovější výstavu The Ship. Instalaci upravil speciálně pro prostor Veletržního paláce. Ta návštěvníka přivádí do improvizované chrámové lodi s křížem, kterou lemují řady svíček a prostor naplňuje hudba z Enovy stejnojmenné studiové desky z roku 2014. Slyšíme zpěv: „Osvobodili mě jen proto, abych našel novou iluzi.“ Je to důmyslná narážka na tradici západní filozofie založené na hledání pravdy, která se v tekutých píscích fragmentované současnosti vytrácí.

Eno mluví rozvážně a zapáleně o politice jako nikdo jiný, dokáže se i zapomenout. Na chvíli se zastaví a vtipkuje: „Tohle bude na dlouho, mám pokračovat?“ Na odložený telefon se nekouká, ale rozhovor končí na čas – záznam se zastaví na čtyřiceti pěti minutách, které má vyhrazené pro všechny novináře. „Mám takový sen, že jednou někdo posbírá všechny rozhovory za můj život a zázrakem se z toho stane kniha,“ vysvětluje mimo diktafon. „Ten zázrak ještě nepřišel, pravděpodobně přijde, až zemřu.“

Brian Eno a Miloš Hroch

Naposledy jste byl v Praze před téměř dvaceti lety kvůli zahájení vaší společné výstavy s Jiřím Příhodou nazvané Music for Prague. Kromě dřevěné skulptury bylo ve skromném prostoru galerie Nová síň osm CD přehrávačů, které skládaly celkovou kompozici pomocí smyčkování různých skladeb. Šlo tehdy o jeden z přístupů, kterým jste převáděl svoji myšlenku generativní hudby do praxe. Máte na výstavu a tehdejší Prahu nějaké vzpomínky?
Používání různých zdrojů hudby hrajících najednou byla v té době nejjednodušší cesta, jak dělat generativní hudbu, vytvářela se tím rozdílná schémata. Prahu si pamatuji jako mnohem chudší město, zdá se mi, že sem za posledních dvacet let přiteklo hodně peněz. Je to pravda?

Ano, problémem je gentrifikace, ostatně jako v jiných světových metropolích.
Gentrifikaci vždy ocení všichni, kromě těch, kteří na daném místě doopravdy žijí. Když sem přijedete, Praha vypadá impozantně. Koncem devadesátých let tu ještě byla cítit nedávná historie země jako součásti komunistického světa, a zároveň už se tu ozývala kapitalistická přítomnost. Navštívil jsem Prahu ještě o něco dříve, v polovině devadesátých let. To měla k východní Evropě a komunismu ještě blíž, bylo mi to bližší. Jedním z nezamýšlených důsledků komunismu bylo, že pod ním dospívali odhodlaní a rozhodní lidé. Aby mohli žít pod tak silnou ideologií, aby odolali a aby si obhájili vlastní pozici, museli přemýšlet. To samé se dá říct o lidech jako já, které v dětství vychovávali jako katolíky. Z mnohých se pak stali revolučně smýšlející lidé.

Ostatně náboženství je v jistém smyslu taky ideologie.
Správně. Chcete jí utéct. Napadá mě takový příměr s raketou. Pokud se chcete dostat do vesmíru, musíte mít dostatečnou rychlost, abyste unikli zemské gravitaci. Katolíci nebo lidé žijící pod vládou komunismu umí nabrat dostatečnou rychlost, občas to ale přestřelí mnohem dál, než původně plánovali.

Hudba by měla být jako světlo v místnosti

Už jsme mluvili o vaší výstavě v Praze v devadesátých letech, kde jste představil jeden přístup ke generativní hudbě. Díky vývoji technologií jste teď původní ideji zase o kousek blíž. Vaše poslední album Reflection vyšlo i ve formě aplikace pro chytré telefony, která nahrávku neustále proměňuje.
Aplikace Reflection je výsledkem víc než tří dekád přemýšlení, práce a neustálé snahy o překročení vlastních mezí. Nápad skládat nekonečné kompozice jsem dostal dávno. Hudba, jak jsem o ní tenkrát přemýšlel, měla být jako světlo v místnosti – zkrátka tam pořád je a mění barvu zvuku s denním světlem. V tom spočívá myšlenka ambientu. Nahrávat obyčejná alba pro mě nebylo řešením. Nechtěl jsem nahrávku, která se každých dvacet minut zastaví a aby hrála dál, musíte otočit desku a znovu položit jehlu. CD mi trochu usnadnila práci, protože se na ně vešlo až osmdesát minut hudby. Později jsem začal pracovat s více přehrávači najednou, což mi umožnilo natahovat stopáž donekonečna, vzory se neustále měnily a hudba se vydávala různými směry. Pak jsem na začátku devadesátých let dostal další nápad – nebudu vytvářet kompozice ze sady permutujících nahrávek, ale místo toho rovnou vytvořím sadu permutujících pravidel. Vlastně šlo o algoritmus.

Čtěte také

Tuto ideu jsem jel v roce 1990 prezentovat do Silicon Valley. S obrovským nadšením jsem tamním vývojařům začal popisovat svůj brilantní nápad o hudbě, která bude trvat nekonečně dlouho. To zklamání potom ani neumím popsat – vůbec je to nezajímalo. Celé další dva týdny jsem jezdil z jedné konferenční místnosti do druhé a nikde ani náznak nadšení, bylo to opravdu depresivní. Nakonec jsem se smířil s tím, že technologie v té době ještě nebyly tolik dokonalé, aby tomuhle nápadu vyhovovaly. S vývojáři jsme si vůbec nerozuměli. Třeba spořiče obrazovky, které byly v jistém smyslu generativní, považovali všichni za tu nejtriviálnější věc. A já je přitom měl za to nejzajímavější, co jde s počítačem vůbec dělat! Pamatuji si jeden spořič jménem Stained Glass, ten generoval naprosto překrásné a impozantní výsledky. Neustále jsem se ptal sám sebe, jaktože to nikoho nezajímá? Nebyla to předělávka něčeho, co vytvořili lidé – bylo to dílo počítače. Lidé sice měnili pravidla a hodnoty, po jejich úpravě jste ale měli na monitoru úplně nový organismus. Přesně to samé jsem chtěl dělat s hudbou. Později jsem vymyslel alespoň velice omezenou verzi generativní hudby pomocí nového softwaru, který jsem objevil v druhé polovině devadesátých let. Vydal jsem disketu nazvanou Generative Music 1, po jejímž vložení do mechaniky vám nosič udělal z počítače hudební nástroj žijící vlastním životem. Bylo to neohrabané a navíc jste k tomu potřebovali speciální zvukovou kartu. Samozřejmě, že si to skoro nikdo nekoupil.

Začalo se to lámat s nástupem nového tisíciletí, kdy jsem zjistil, že můj nápad najednou zajímá mnohem víc lidí. Oslovil mě Will Wright, který předtím pracoval na legendárních počítačových hrách jako The Sims nebo Sim City a zeptal se mě, jestli bych nechtěl složit hudbu k jeho novince Spore. Odepsal jsem mu, že ji udělám rád, ovšem za podmínky, že bude generativní. Doslova jsem napsal: „Chci to dělat jenom tehdy, když se hudba bude sama vytvářet, zatímco budete hrát.“ Nedlouho předtím jsem na jedné ze svých přednášek potkal člověka jménem Peter Chilvers, se kterým dodnes spolupracuji a který se mnou teď přijel i do Prahy. Celé jsem mu to vylíčil a nakonec se ho zeptal, jestli náhodou neví, jak to celé naprogramovat. A on se svým silným britským přízvukem řekl: „Ano, vím, vím to dokonce úplně přesně.“ Je velmi precizní. Zatím poslední pokrok se pak stal v okamžiku, kdy jsme všichni začali v kapse nosit chytré telefony, tedy prakticky malé počítače. Teď můžete naprogramovat generativní hudbu a navíc ji kdekoliv nosit s sebou. A tady dosavadní příběh končí.

Brian Eno na tiskové konferenci

Dá se ještě vůbec jít někam dál?
Důležité je v tomhle moje poslední album Reflection. Zaprvé je absolutně neinteraktivní, protože mě interaktivní umění obecně vůbec nezajímá. Člověk interaguje už v okamžiku, kdy se dívá na obraz, zmáčknutí několika tlačítek na celém procesu nic nemění. Reflection představuje kompozici, která se mění s denní dobou nebo ročním obdobím. Tahle hodinová skladba bude jinak hrát ve čtyři ráno v polovině října a trochu jinak zase v šest večer v dubnu. Pravidla pro hudbu se neustále mění, má najednou identitu, nálady, vlastně celý vlastní život. Ten na CD zaznamenaný není. Pokaždé, když si ho pustíte, slyšíte to samé.

Takže z hudby je najednou živý organismus?
Přesně tak.

V nedávném rozhovoru pro britský deník The Guardian jste řekl, že ambientní hudbu děláte především pro sebe – abyste měl u čeho pracovat. Posloucháte dnes ještě vůbec hudbu ostatních skladatelů?
Jednou z velkých nevýhod skladatele je, že nemůže mít při práci zapnuté rádio. Ti, kteří hudbu opravdu poslouchají, jsou designéři, malíři, spisovatelé, prostě lidé, kteří pracují doma o samotě. Na jejich vkusu závisím. Mám jednoho přítele jménem John, pracuje jako sociální pracovník a hudbu poslouchá s bezmála vědeckým zápalem. Projíždí obskurní weby a hudební blogy, dělá si poznámky a neustále hledá. John mi každý měsíc připraví CD, které má dvacet pět skladeb. Máme navíc jedno pravidlo – nikdy mi nepíše, co přesně nahrál, seznam skladeb mi pošle až o měsíc později. Nechci být totiž zatížený předsudky nebo předešlou posluchačskou zkušeností. Taky nemám rád jména, která lidé dávají svým kapelám, často jsou stupidní. Takhle poslouchám píseň od nějaké kapely, přijde mi skvělá a o měsíc později zjistím, že se jmenuje třeba...ABBA. Jen si to představte!

Hudebníka ze mě udělal sociální stát

Z výstavy Briana Eno, The Ship, 2016

Letos na Nový rok jste na svém facebookovém profilu zveřejnil dlouhý status, ve kterém jste dnešní dobu po Brexitu a po zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem spojoval s přelomem sedmdesátých a osmdesátých let. Nástup Margaret Thatcherové do křesla premiérky Spojeného království i prezidentování Ronalda Reagana jste osobně zažil, můžete tahle dvě období srovnat?
Nesmírně důležité je, že jsem zažil i časy před Thatcherovou. Po skončení války v roce 1945 se západní země ze všeho nejvíc obávaly komunismu. V tom spočívala studená válka, bylo v sázce, jestli komunismus smete Evropu nebo ne. Západní mocnosti si uvědomily, že pro dělnickou třídu je komunismus atraktivní – za železnou oponou měli bezplatné zdravotnictví, což jsme tehdy v Británii neměli. Stát garantoval bezplatné vzdělání, dokonce tam bylo i jisté pochopení pro strádající dělníky, i když samozřejmě v uvozovkách. Západní dělníci si říkali: „To zní jako férová dohoda.“ Jednou z reakcí západních politiků tak na prvním místě bylo zlepšení pracovních podmínek. V roce 1948 v Británii vznikla Národní zdravotní služba, dostali jsme bezplatné vzdělání a ustanovily se odbory. Vláda jednoduše dostala strach, proto musela přijít s lepší, nebo alespoň stejně dobrou nabídkou, jako Sovětský svaz a země východního bloku.

Následovalo třicet let, o kterých neoliberální ekonomové mluví jako o zlatém věku kapitalismu. Nikdo se samozřejmě netváří, že byl opravdu zlatý, ale byl rozhodně lepší než to, co přišlo po něm. Nikdy potom už jsme v Británii nezažili takovou sociální mobilitu. Lidé jako já, tedy děti z dělnických rodin, měli najednou opravdu reálnou šanci žít lepší život. Mohl jsem jít na dobrou školu jenom proto, že jsem složil přijímací zkoušky. Na univerzitě jsem pak pět let studoval umělecký obor, úplně zadarmo. A po dokončení školy jsem si dokonce mohl dovolit rok a půl vůbec nepracovat, protože jsem normální práci prostě nechtěl. Čekal jsem, jestli se neobjeví něco zajímavějšího. Vláda mě podporovala a pro můj život hudebníka to bylo absolutně rozhodující. Kdybych šel hned po škole pracovat, nikdy by se ze mě hudebník nestal. Proč? Jednoduše bych na to neměl čas. Pro kreativní práci nejsou potřeba jenom neokoukané a brilantní nápady – kreativní práce chce prostě čas. Musíte mít prostor to celé vymyslet. Pokud budete každý den od rána do večera v práci a navíc budete ještě dvě hodiny dojíždět tam a zpátky, co myslíte, že uděláte, až přijdete domů? Nebudete pracovat na svých projektech, budete tupě zírat do televize. Sociální dávky byly pro umělce neuvěřitelně prospěšné. Systém, který se snažil být rovnostářský, byl prospěšný pro všechny. Pak ale přišla Thatcherová a Reagan.

A začala demontáž sociálního státu.
Idea rovnostářství a celá tehdejší společnost pro ně byla moc socialistická. Nevěřili ve zdravou společnost. Věřili, že něco vytvořit dokážou jenom bohatí jedinci, kteří všechno potáhnou. Po čtyřiceti letech se ale ukázalo jedno – tenhle experiment nevyšel. Systém musí podporovat rovnoprávnost a rovnost, k tomu bodu nedojdeme samovolně. Bez pomoci státu si bohatí ukousnou to nejlepší a chudí si neukousnou nic. Reagan a Thatcherová věřili hrůzným myšlenkám Ayn Randové, která absolutně odmítala altruismus a podporovala bezohledný egoismus. Jde o jednu z nejdůležitějších žen moderního amerického libertariánství a podle mě jde taky o nejtoxičtější filozofku 20. století. Nakazila celé Silicon Valley. Prosazovala, že budoucnost patří jedinečným, vysoce pracovitým a inteligentním individualistům, kteří myslí jenom na sebe. Utopie se podle ní dá dosáhnout jenom pomocí technologií.

Brian Eno

Tyhle technooptimisty znám, nejsou hloupí a ani krutí. Jen se vykašlali na společnost a odmítli s ní pracovat. Je to jako Margaret Thatcherová, která řekla, že nic takového jako společnost neexistuje, jsou jenom jedinci a rodiny. Tak jsme v Británii a Americe žili poslední desítky let až do doby, kdy v roce 2008 došlo ke kolapsu. Tehdy jsme zaplatili miliardy dolarů, abychom celý systém zaplátovali a donutili ho běžet aspoň o chvíli déle.

Problémem je, že nerovnosti způsobené neoliberalismem jsou už teď naprosto zabudované v systému. Musíme si to uvědomit. Neoliberalismus je velmi dobrý ve vytváření bohatství, které se ale následně dostane jen do několika málo párů rukou. Ještě před deseti lety jsme si mysleli, že to nevadí, že bohatství prokape dolů a společně se situací bohatých se bude zlepšovat i situace chudých. Ale to se nestalo, nerovnosti se prohlubují. Dnes si nemůžete být jistí svým zaměstnáním, práce není a cokoliv podobného odborům se považuje za komunistický přežitek. Lidé na ekonomickém dně začali být během posledních dvaceti let logicky velice nespokojení, za vinu to ale dávají ještě slabším. Neviní systém, ale imigranty. Političtí lídři se teď ocitají ve velmi zvláštní situaci. Mají dva způsoby, jak udržet společnost pohromadě. Jednou je naděje, že společně děláme na úžasném projektu – z toho žily Spojené státy dost dlouho a něco podobného fungovalo i v Sovětském svazu po revoluci. Tím druhým způsobem, a bohužel tím jednodušším, je strach. Dnes máme obří průmysl vyrábějící strach. Z internetu, o kterém jsme kdysi přemýšleli jako o nástroji svobody, se stala nezastavitelná továrna na předsudky.

Teď míříte k post-faktické éře, která je jedním ze symptomů současného stavu.
Nedávno jsem psal esej nazvaný Konfirmační zkreslení – k tomuhle jevu dochází třeba ve vědeckém prostředí, kdy se lidé často přikloní k výsledkům lépe vyhovujícím předsudkům, které už dávno mají. Víc informací zkrátka neznamená víc pravdy. Jestli věříte něčemu, co je opravdu stupidní, na internetu najdete spoustu míst, kde si to můžete potvrdit. Vždycky najdete třeba dva tisíce lidí, kteří si myslí to samé, ať už to je cokoliv. V ten moment si budete ještě jistější, že máte vlastně pravdu. Už dlouho se zajímám o konspirační teorie a jedna z nich říká, že svět je plochý. Věří tomu miliony lidí! To je tak zoufale šílené.

Brian Eno

Neexistuje správná odpověď

Ve zmíněném rozhovoru pro The Guardian jste vysvětloval, že myšlenka generativní hudby by mohla sloužit jaký ideální model toho, jak by měla fungovat společnost a politika. Můžete to rozvést?
Myslím si, že jednou z mála dobrých věcí na neoliberalismu je snaha vytvořit systém, který by se sám organizoval a fungoval by tak sám o sobě. Komunismus se všechno snažil řídit centrálně. Jedna čtvrť v Petrohradu potřebuje 3726 bochníků chleba, tak je tam musíme nějak dostat. To bylo směšné. V podstatě šlo o ekonomiku řízenou svrchu. Moderní systémy jsou moc chaotické a tekuté a měly by takové být! Musí se rychle měnit a musí se umět přizpůsobit. Není možné posílat informaci přes celý byrokratický aparát, na jehož konci stojí výkonný pracovník, který zase svoje rozhodnutí pošle přes celou strukturu úředníků zpět. Není to efektivní. Problém ekonomických systémů je, že se v nich často zapomíná na lidi, ekonomie posledních padesáti let je vnímá jenom jako součástky stroje. Těmi ale samozřejmě nejsme. Vezměte si třeba, jak jsou muzikanti organizovaní v klasickém orchestru – je tu skladatel, dirigent, šéfové jednotlivých sekcí a teprve pod nimi hudebníci. Informace a příkazy vždy tečou směrem dolů a člověk dole neodporuje tomu nahoře. Společnost by ale měla být založena na rovnoprávnějším modelu rockové nebo folkové kapely.

Některé nové ekonomické teorie se s tímhle snaží vypořádat, bohužel ale stále nejsou moc rozšířené. Já ale doufám, že nám pomohou vytvořit systém, který nebude ani kapitalistický, ani komunistický. Můžeme se neustále pohybovat mezi módy, stejně konstantně, jako se mění i generativní hudba v mém pojetí. V tomto okamžiku si můžete z obou systémů vzít to lepší. Naším problémem při řešení důležitých otázek je, že často volíme jednu nebo druhou možnost, přitom nejlepší řešení je někde na trajektorii mezi oběma. Některá odvětví by měla být soukromá. Není důvod, proč by třeba umělecký svět neměl být soukromý – stát nemusí monitorovat, jestli lidé chtějí kupovat a prodávat obrazy. Potřebujeme kapitalistický systém, který bude vyrábět a dodávat na trh podprsenky a kalhotky. Potřebujeme ale i komunismus, jeho zdravotní služby a bezplatné vzdělávání. Musíme z obou ideologií udělat technologie – jsou to ostatně jenom nástroje.

autoři: Jiří Špičák , Miloš Hroch
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.