Buď ozvěnou světa. Sbírej zvuky jako houby

Nahrávání je subjektivní proces, přísně osobní akt a v něčem i naprosto intimní gesto. Pekingský umělec, hudebník a experimentátor se zvukem Jen Ťün to ostatně v rozhovoru pro magazín FACT řekl naprosto přesně: „Není žádný rozdíl mezi dokumentováním a tvořením. Výběr vybavení, výběr místa a zmáčknutí tlačítka REC, to všechno je součást komponování. Drobné a bezvýznamné zvuky můžou tvořit nádhernou skladbu. Zmáčknout tlačítko nahrávání, vytvořit skladbu v duchu musique concrète nebo skládat jako Bach – není v tom žádný rozdíl.“ Komponovat jako Bach je samozřejmě o něco těžší než vybrat nezvykle znějící místo, natočit mikrofon do správného úhlu a poznat, kdy je potřeba nahrávání zapnout a kdy vypnout. Pokud ale odhlédneme od romantizující myšlenky, že čím náročněji dílo vzniklo, tím hodnotnější je, nakonec dojdeme k tomu, že poslouchat šumění lesa, kapání vody, hučení tryskového motoru nebo křik dětí ze hřiště může být stejně stimulující jako rozjímání u monumentální varhanní skladby. Tajemství je v tom, jak poslouchat, což zdaleka není tak samozřejmý proces, jak by se mohlo zdát.

Kromě jednoho z nejvýznamnějších skladatelů 20. století Johna Cage, který svou slavnou „tichou“ skladbou 4'33 obrátil pozornost posluchače ke každodenním ruchům, se myšlenkou field recordings zabývala třeba i loni zesnulá skladatelka Pauline Oliveros. Její koncept deep listening, tedy hlubokého poslechu, který propagovala i v rámci svého Deep Listening Institute, spočíval na jednoduchém principu: člověk toho může slyšet daleko víc, než pojme jeho ucho. Podle jejích vlastních slov by člověk měl „poslouchat všechny myslitelné zvuky všemi možnými způsoby nehledě na to, co zrovna dělá“. Čím déle bude tohle člověk dělat, tím hlubší schopnost zachytit všechny drobné zvukové nuance získá. Jeden z pokynů její performance nazvané Sonická meditace ostatně zní: „Jděte se v noci projít a kráčejte tak potichu, až se z vašich chodidel stanou uši.“

S vlastním soustředěním, schopností hlubokého poslechu i pamětí pracoval i anglický producent a umělec Brian Eno. V době, kdy začínal rozpracovávat svoji myšlenku ambientní hudby, vyvinul myšlenkový experiment: člověk si měl natočit přirozený zvuk okolí, třeba křižovatku před domem, zpěv ptáků v parku nebo ruch v práci, o délce průměrné popové skladby a potom si jej doma pouštět tak často, až si zapamatuje každý drobný sonický detail, podobně jako by si zapamatoval rádiový hit. Tahle metoda necvičí jenom paměť, ale především učí člověka vnímat rytmus okolního světa a širokou paletu zvuků, které jeho okolí více nebo méně samovolně produkuje.

Nedávná vědecká studie Národního institutu neurovědy v italském Turíně dokazuje, že část mozku, která zpracovává zvuky a pachy, uchovává také emocionální vzpomínky. Zjištění, že zvuky jsou v mozku přímo spojeny se vzpomínkami, je převratné. To, že hudba spouští vzpomínky, není nic nového, ale poznatek, že zvuky jsou uloženy ve stejné části mozku jako emocionální vzpomínky, nabízí umělcům a hudebníkům neomylný způsob, jak vyvolat vzpomínky na povel. Pomocí zvuků se dají vyvolat nejen vzpomínky, ale i reflexy v minulosti zásadní pro přežití. Hlasité zvuky vyvolávají v mozku chemickou reakci, která vede k okamžité akci. Tato reakce byla rozhodující k zajištění přežití člověka v divočině a důležitou zůstává i v moderním světě. Zároveň je možné všechny tyhle poznatky uplatnit nejenom při komponování hudby, ale i při natáčení field recordings.

Brian Eno ostatně vztah zvuku a vzpomínek využíval už v době, kdy popsané objevy ještě zdaleka nebyly potvrzené. Jedním z prvních případů cíleného zakomponování field recordings do regulérní nahrávky byl čtvrtý díl jeho série Ambient, pojmenovaný On Land, který vyšel v roce 1982. Kromě nezbytných syntezátorů, kytar a třeba i trumpety je album podložené autentickými nahrávkami z východní Anglie, tedy z míst, kde Eno vyrůstal. Eno se prostřednictvím field recordings pokouší vyvolat vzpomínky na bažiny, lesy a pláže, které už se dávno zbortily do moře.

V 90. letech minulého století se Berlíňan Udo Noll pustil do projektu, který nazval Radio Aporee. Je to v podstatě banka zvukových materiálů z celého světa propojená s Google mapami. Veškerá databáze je tvořená zezdola, tedy samotnými uživateli, kteří denně nahrávají a přidávají další a další field recordings. Svoje zvukové příspěvky navíc doplňují konkrétnějšími informacemi o prostředí a technickými specifikacemi nahrávky. Radio Aporee tak nefunguje jenom jako nekonečný zdroj zvuků z celého světa, ale i jako živá a diskutující komunita milovníků autentických nahrávek.

S představou světa jako zasíťované mapy, propojené místními zvuky, pracoval na své desce La Barca třeba i německý skladatel a člen kultovního dub techno dua Porter Ricks Thomas Köner. Skladby na ambientním albu, jehož atmosférickými plochami organicky proplouvají šumy ulice, hlášení na nádraží nebo i samotný vlak, pojmenoval pouze pomocí souřadnic. V okamžiku, kdy si člověk konkrétní místa dohledá, dotvoří se v jeho hlavě myšlenková mapa alba, která prozradí, že Köner natáčel v Egyptě, Izraeli nebo třeba v Tokiu. Pomocí zpětně manipulovaných field recordings vypráví Köner příběh světa, ve kterém se přirozené geografické i společenské hranice bortí pod silou pouhého zvuku.

Častěji než k civilizaci a jejím nejrůznějším podobám se ale experimentátoři na poli terénních nahrávek obracejí k samotné přírodě. Jedna z nejoceňovanějších desek posledních let, totiž Storm ze zvukové laboratoře dvojice Chris Watson a BJ Nilsen, je svou podstatou odhalená až na kost. Bezmála padesátiminutová nahrávka je tak sugestivní, že posluchače během několika prvních okamžiků magicky teleportuje na pobřeží Severního moře, kde se schyluje k bouři. Neklid vodního ptactva, šplouchání vln a postupně zesilující intenzita elektrizující oblohy má natolik poutavý vnitřní vývoj, že se dá bez nadsázky přirovnat k těm nejkomplexnějším kompozicím třeba právě od Johanna Sebastiana Bacha.

Doporučený poslech:
Brian Eno – Ambient 4: On Land (EG 1982)
Francisco López ‎– La Selva (V2_Archief 1998)
Jacob Kirkegaard – Eldfjall (Touch 2005)
Geir Jenssen – Cho Oyu 8201m – Field Recordings From Tibet (Ash International 2006)
Chris Watson & BJ Nilsen – Storm (Touch 2006)
Thomas Köner – La Barca (Fario 2010)
Jana Winderen – The Noisiest Guys On The Planet (Ash International 2010)
Lawrence English – Viento (Taiga 2015)
Mark Vernon ~ Things That Were Missed In The Clamour For Calm (3LEAVES 2015)
Izabela Dłużyk – Soundscapes of Summer (LOM 2016)