Bunkr versus Neone. Pražská klubová scéna žije 20 let stejně rušně
„Bunkr, Repre, U Zoufalců,“ vyjmenovává své oblíbené pražské kluby z devadesátek Michal Pařízek, hudební veterán a šéfredaktor magazínu Full Moon. Jsou to scény, po nichž dnes nezbyla ani vývěsní tabule, nebo je tak trochu ironicky nahradila policejní stanice. Jejich vliv ale přetrval a rozprostřel se do současných klubů. Kam se chodilo v 90. letech a kde to nejvíc žije dnes?
Začátek 90. let s černošskými hlídači záchodů
„V Bunkru hrály kapely, které jsou pro mě důležité. Viděl jsem tam spoustu nezapomenutelných koncertů, třeba Young Club,“ vzpomíná Michal Pařízek na prostor, který byl až do svého uzavření v roce 1997 nejvýznamnějším hudebním centrem Prahy. Potvrzuje to i Radek Diestler, hudební publicista a spoluautor výstavy o klubech v Muzeu populární hudby. „Dramaturgie dokázala vyhmátnout zajímavé věci z české scény a zároveň reagovat na to, co se objevovalo zvenčí. Když v roce 1992 přišla první vlna shoegazeu, hráli tu Slowdive.“
Bunkr si pověst nevybudoval jen odbavováním těch nejzajímavějších kapel. Od toho tu ostatně byl třeba odlehlý vršovický klub KC Eden, ve kterém zahráli Young Gods nebo Sugarcubes – první kapela Björk. Přednost Bunkru byla v tom, že sloužil jako místo, na kterém se lidi scházejí bez ohledu na koncerty. „Když ses chtěl s někým potkat, tak jsi věděl, že přijde, ať už v šest, nebo v jedenáct,“ dodává Diestler.
Offspring U Zoufalců a další náhodné prostory, kam se chodilo
Pařízek i Diestler se ale shodují, že jejich nejoblíbenějším místem byl klub U Zoufalců. V náhodou nalezeném sklepním prostoru v Celetné ulici ho na začátku 90. let založil šestnáctiletý Pavel Beňo. „Já jsem viděl U Zoufalců třeba Offspring, kteří tu hráli jako první ze čtyř kapel. Za dva roky nato prodávali miliony desek,“ vzpomíná Pařízek a Diestler ho doplňuje, že U Zoufalců bylo velmi důležité, tak trochu mytické místo.
Bizarně působil klub Repre, do kterého se vcházelo přes noblesní Obecní dům, aby se zakotvilo v podzemí s černošskými hlídači záchodů. A zapomenout se nedá ani na dodnes fungující 007 Strahov. Kdysi sem na koncert amerických punkerů The Cows přišlo kolem tří set padesáti lidí, ostatní poslouchali zvenku. Podle Michala Pařízka mohla za jeden z nejlepších koncertů jeho života hlavně šuškanda, která začínala u CD půjčoven, tehdejších arbitrů vkusu. „Člověk si šel pučit Soundgarden a řekli mu: ‚hele, teď vyšlo jedno nové CD, znáš to?‘ ‚Afghan Whigs? To jsem nikdy neslyšel…‘“
Ve druhé půlce chaotických devadesátek smetla kytarovou scénu taneční hudba
S ní se proměnila i reputace pražských klubů. „Pro mě byla nejzajímavější klubová atmosféra v Roxy. Konaly se tu pravidelné večery, většinou šlo o nějaký specifický žánr houseu,“ vysvětluje Hanka, která, podobně jako kdysi Michal Pařízek, chodila do klubů jak domů. „Každý týden jsi potkal ty samé lidi. Teď se asi s kamarády domluvíš a jdete každý týden na jiný koncert a musíte si vybrat. Tehdy toho tolik nebylo a stejně jsi věděl, že ve tvém klubu budou všichni.“ Neoddělitelná součást taneční klubové scény byly i drogy, které se podle Hanky na konci 90. let dařilo krotit jen díky stánkům organizace Drop In. Jejich úkolem bylo kontrolovat, že se rozjuchaným návštěvníkům nedostane do ruky životu nebezpečná dávka. Na první pohled kontroverzní, nicméně velice užitečné stánky už v Praze nenajdete.
V roce 2015 hrozí hlavně předávkování hudbou
„Teď to tady úplně nejvíc žije,“ tvrdí jednadvacetiletá Saša, „už si nepamatuju víkend, kdy jsem byla doma. Těch akcí je mraky, už bývají i ve čtvrtek a ve středu. Zítra jsou Kmeny, v pátek je něco, v sobotu.“ Přesto má Saša pořád jasno v tom, kde v Praze ji to nejvíc baví. „Nejčastěji chodím do Neustadtu, Neone, Basementu a Crossu.“ Nejoriginálnější je podle ní Neone, na první pohled nenápadný prostor na Vltavské, který byl za vypiplanou dramaturgii nominován i na cenu Vinyla. Na unikátnosti Neone se se Sašou shoduje i Mikuláš, vystupující také jako DJ Kewu. „Nikdy jsme tady nic podobného neměli. Miluju ten vizuál, projekce, které tam jsou. A ty akce jsou úžasné, tyhle jména jsem tu chtěl vídat od svých patnácti let.“ Mikuláš má na mysli hlavně elektronické producenty vybočující z mainstreamu, jména, která nejsou na scéně dlouho, ale svět je objevil velmi rychle. To nejlepší na Neone je, že se sem chodí hlavně poslouchat. „V ostatních klubech si lidi zatancují, užijí, kdežto tady je víc zajímá ten zvuk.“
V posledních dvou dekádách se výrazně proměnila distribuce informací o hudbě. O váš vkus nepečují půjčovny cédéček, na koncerty vás nelákají plakáty, letáky ani informační tabule a je normální, když se v klubu za jeden týden vystřídají houseoví djové a punková kapela. Jen kluboví nadšenci jsou pořád stejní.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
