Čágo bélo, šílenci v roce 2017? Dinamarcovy tranceové mutace oživují megahity našeho dětství

Hudební platforma SoundCloud občas supluje roli sociální sítě a sdružuje lidi stejného smýšlení a zaměření. Platí to i pro členy stockholmského kolektivu Staycore 117. Ti se spíš než za label prohlašují za rodinu spřízněných duší, která je „věrná sama sobě až do morku kosti“. Jejich dosavadní releasy byly manifestací tvůrčí svobody globálního hybridu zvaného club music, který zahrnuje vše od roztříštěných poloh jamajského reggaetonu přes oplzlé frázování brazilských baile funkových MC’s až po popovější mutace gabba. Staycore 117 si za necelé tři roky existence stihl vybudovat pověst uskupení, jehož kompilace jsou sázkou na jistotu (viz SummerJams 2K15 nebo loňská nálož Erelitha) a pod jehož křídly vydávají dnes vyzdvihovaní producenti Toxe nebo Mechatok.

Jedním z nejprogresivnějších tahounů experimentální smečky ale zůstává její spoluzakladatel Cristian Farías alias Dinamarca, který se v lednu představil i v pražském klubu Neone. Ačkoli se narodil v Chile, vyrostl ve Švédsku, kam jeho rodina utekla před Pinochetovým režimem. „Nikdy by mě nenapadlo, že budu čerpat z latinskoamerických rytmů, ale když jsem začal produkovat hudbu, samo se to kdesi uvnitř ozvalo,“ přiznal v rozhovoru pro Dazed Digital.

Dinamarcova tvorba je ale dobře rozpoznatelná z jiného důvodu a na jeho třetím EP Himnos je to slyšet více než kdy dřív. Patří do čela producentské vlny, která se snaží oživit tranceovou estetiku. Himnos bylo avizováno jako pocta rádiovým hitům, které na přelomu tisíciletí okupovaly čela hitparád. To, co by mnozí ještě před pár lety považovali za odpad, nebo v lepším případě za „guilty pleasures“, je Dinamarcou stavěno na piedestal jako nezaměnitelné dědictví generace odrostlé na tranceových „tucárnách“ od Gigiho D'Agostina, Eifell 65 nebo Vengaboys.

Dinamarca – Paraíso|foto: Staycore 117

Na Himnos tak najdete předělávky takových hitů, jako je 9PM (Til I Come) od německého producenta ATB nebo snový trip Children od minulý týden tragicky zesnulého Roberta Milese. Dinamarca své milované srdcovky rekonstruuje v post-klubovém kontextu a zkoumá, co se stane, když se pokusíte převléct taneční pecky do kontemplativních poslechovek. Paradoxně ale skladby na Himnos skvěle fungují v obou polohách. Citlivé edity generačních evergreenů tak působí mnohem civilněji než originály určené pro soundsystémy velkých stadiónů.

Jedno ze zlatých hudebních pravidel tvrdí, že k recyklaci populárních žánrů dochází po dvaceti letech. Globální trend v club music zatím nasvědčuje tomu, že tento osud čeká i trance a jeho příbuzné. S producenty jako Dinamarca se do klubů vrací euforický zvuk a spiritualita obohacená dojemnými vzpomínkami na časy, kdy vrcholem týdne bylo sobotní Eso s Terezou Pergnerovou a vydání nového Bravíčka.

Dinamarca – Himnos EP (Staycore 117, 2017)
Hodnocení: 90 %