Český pop alternativu ignoruje. Ve světě je to ale jinak

Britští Radiohead v čele s Thomem Yorkem mají nesporný kulturní vliv a svou mocí rozhodně neplýtvají. Jsou to popkulturní celebrity, které umí vytáhnout nahoru mladé nezávislé umělce nebo umělkyně a zprostředkovat jim hraní před zaplněným stadionem. Přesně tohle se povedlo novomediální skladatelce Holly Herndon, která na svém Instagramu nadšeně sdílela fotografii tisíců posluchačů pořízenou během koncertní zastávky v Paříži. Příkladů je víc: Trent Reznor si na tour s NIN pozval dystopického producenta Daniela Lopatina. Ten zároveň jako Oneohtrix Point Never spolupracoval na výborně hodnoceném albu Hopelessness zpěvačky ANOHNI.

Jestli má popkultura ve 21. století nějaký symbol, je jím rapový vizionář Kanye West. Pro svoji předposlední desku Yeezus se spojil s venezuelským producentem Arcou a nastartoval tak jeho cestu ke slávě. Arcovy neustále mutující beatové symfonie využila na nahrávce Vulnicura i Björk. Podobnou strategii nedávno zvolila taky Madonna, která na albu Rebel Heart využila služeb producenta Sophieho. Kolektiv PC Music, se kterým je Sophie spjatý, nedlouho poté podepsal smlouvu s gigantem Columbia Records. Popová provokatérka Miley Cyrus zase loni dokázala, že si může opravdu dělat, co se jí zlíbí. Manažerům z RCA Records se její album Miley Cyrus & Her Dead Petz zdálo moc dlouhé, tak jej natruc natáhla na hodinu a půl, vydala zadarmo na internetu a ještě do tvorby zapojila veterána psychedelické scény Wayna Coyna z Flaming Lips. Právě do něj se prý převtělila energie, kterou jí dříve dodával zesnulý pes Floyd, jemuž je nahrávka věnovaná.

Holly Herndon |foto: LittleBig

Hudební kritika přijala její desku přívětivě a Cyrus ze sebe tak alespoň shodila image loutky zábavního průmyslu. Podobně se toto u nás podařilo například Anetě Langerové, která se z vítězky talentové soutěže úspěšně změnila v uznávanou hudebnici propojující alternativu a mainstream. Klára Vytisková, někdejší členka skupiny Toxique a porotkyně ze Superstar, k práci na svém sólovém debutu přizvala Tomáše Havlena, uznávaného producenta z nezávislé scény a polovinu dua post-hudba. David Koller zase oslovil Ondřeje Ježka z OTK, který je podepsaný pod většinou domácích nahrávek, ať už jde o mainstream, nebo alternativu. „Tady předsudky netrpím. Není to někdo, kdo je každý druhý den v Blesku,“ komentoval spolupráci Ježek v jednom z rozhovorů.

Na hraně obou světů se dlouhodobě daří balancovat třeba Tata Bojs nebo Lence Dusilové. Tím nám ale s příklady začíná lehce docházet dech. Alternativní hudebníci se za slovo pop stydí, i když jejich tvorba splňuje všechny parametry popové písně. Ti mainstreamoví se zase málokdy zajímají o to, co se děje mimo jejich kategorii. Na vině je víc faktorů: dramaturgové komerčních stanic se řídí vkusem posluchačů, předkládají hudbu spíš připomínající produkt a neplní úlohu vychovatele. Selhávají i hudební ceny Anděl, které otevřeně staví hranice mezi mainstreamem a alternativou. Dokonce pořádají oddělené ceremoniály – snad proto, aby se hudebníci z obou táborů náhodou nepotkali naživo. Pokud se nepodaří tyto umělé hranice zbořit, budou hlavní ceny vyhrávat kapely jako Kryštof, neskrývaně kopírující zahraniční Coldplay, a pop u nás bude nadávkou.