Children of Alice mění Alenku v ambientní satanský folk horror

Příběh o Alence v říši divů, který můžeme vnímat jako jednu z nejopojnějších metafor lidské imaginace, byl populární už ve viktoriánské době. Trochu paradoxně ale došel největší slávy až v šedesátých letech, tedy zhruba sto let od okamžiku, kdy jej anglický matematik Lewis Carroll věnoval malé Alici Liddellové. Surreálné dobrodružství Alenky, která následuje bílého králíka do země za zrcadlem, se v roce 1966 dočkalo asi nejoceňovanější televizní verze v režii Jonathana Millera.

Načasování nemohlo být lepší – o Alence jako o své inspiraci v té době mluvil novopečený milovník LSD John Lennon a jenom o rok později se zmíněný bílý králík dočkal nesmrtelnosti ve stejnojmenné skladbě amerických psychedelických pionýrů Jefferson Airplane. Všechno tehdy dávalo smysl – i to, že se o soundtrack anglické verze postaral Ravi Shankar, indický hudebník, který jenom o rok dřív ukázal Georgi Harrisonovi sitár a navždy tak přehodil výhybku západní populární hudby.

Černobílý film, ve kterém se kromě Anne-Marie Mallik v titulní roli mihne i montypythonovský herec Eric Idle nebo legendární Peter Sellers, ale rezonoval i v jiném kontextu než v optimismem intoxikované psychedelické Británii labouristického premiéra Harolda Wilsona konce šedesátých let. O dvacet let později posloužil zpěvačce birminghamských Broadcast Trish Keenan jako útěk před realitou „konce dějin“ za vlády Margaret Thatcher – film pravidelně zmiňovala jako svoji největší inspiraci, citáty z něj propašovávala do textů na albu Tender Buttons a atmosféra, kterou svým hlasem dokázala vyčarovat na deskách Broadcast, z ní dělala něco jako reinkarnaci Alenky v říši divů na post-industriálním severu Anglie.

Její náhlá smrt na zápal plic v roce 2011 působila stejně neuvěřitelně jako trest smrti, který nad Alenkou vynesla srdcová královna těsně předtím, než ji z horečnatého a nepochopitelného snu probudila její sestra. Trish, alespoň na chvíli, probudil její životní partner a spoluhráč z Broadcast James Cargill, když se držel duchařských tradic kapely a rok po její smrti vysamploval hlas své mrtvé partnerky do soundtracku k hauntologickému hororu Berberian Sound Studio.

Broadcast|foto: Warp Records

Ten vyšel pod hlavičkou Broadcast, teď se ale zdá, že tahle kapitola je definitivně uzavřena – přestože Cargill tvrdí, že v archivech má dost skladeb na to, aby z nich dokázal udělat ještě jednu posmrtnou nahrávku Broadcast. V roce 2017 už se soustředí na jiný projekt – kapelu Children of Alice. Skupina, ve které kromě něj účinkuje i bývalý klávesista Broadcast Roj Stevens a zakladatel labelu Ghost Box Julian House, se netají záměrem vzdát hold Trish Keenan a udržet naživu vizuální a zvukovou estetiku, která pro ni byla celý život určující.

Základní kameny nahrávky leží na průsečíku estetiky labelu Ghost Box a experimentálnějších poloh pozdních Broadcast. Podobně jako společná deska Juliana House a Broadcast v projektu Broadcast & The Focus Group, kterou magazín The Wire v roce 2009 označil za nejpovedenější desku roku, vychází z tradic veřejnoprávní dílny na zvukové efekty BBC Radiophonic Workshop, z děsuplné estetiky krátkých britských filmů varujících děti před elektrickým napětím či hlubokou vodou a z řady kultovních seriálů jako Dr. Who, Children Of The Stones, The Owl Service nebo Sapphire & Steel. Debutovou deskou Children of Alice prosvítá láska k jemným manipulacím s páskami a samply a snaha vytvořit zvukovou simulaci snové krajiny, která se stejnou měrou rozkládá na anglickém venkově a stejnou měrou v myšlené Utopii.

Čtěte také

Children of Alice ale kromě klasických hauntologických postupů vyvolávání minulosti, která se nikdy nezměnila v budoucnost, přidávají do sonického celku čtyřskladbové desky ještě jednu zásadní fascinaci: okouzlení anglickým folklorem a především jeho temnou stranu, často zobrazovanou ve filmovém subžánru folk horror. Tohle napojení na estetiku čarodějných filmů a satanských filmů jako Witchfinder General (1968) nebo The Blood on Satan’s Claw (1971) naznačují už názvy skladeb. Sedmiminutová skladba Rite Of The Maypole – An Unruly Procession plná rituálních perkusí, zvonkoher a zmuchlaných dětských hlasů odkazuje na scénu tance kolem májky z nejzásadnějšího folk horrorového filmu The Wicker Man (1973) a na okamžik, během kterého si policista vyšetřující zmizení mladé dívky poprvé uvědomí, že na ostrově obývaném pohanskou komunitou je něco v nepořádku.

Podobně evokativní je skladba Invocation of a Midsummer Reverie, prorostlá znepokojivými lidskými vzdechy, které můžou být výrazem erotického uspokojení, projevem noční můry nebo bolestivé spánkové paralýzy. Nejednoznačnost je ostatně nejdůležitějším motivem celé desky. Julian House společně s Jamesem Cargillem a Rojem Stevensem dokážou posluchače vtáhnout do světa, ve kterém žádná emoce není definitivní a ve kterém se může éterický melodický moment ostrým střihačským zásahem v jediném okamžiku změnit v nepojmenovatelný lovecraftovský děs.

Nejlépe tohle Children of Alice dokazují v úvodní dvacetiminutové skladbě The Harbinger of Spring – ta jako jediná vyšla už před třemi lety na kazetě u příznačně nazvaného labelu Folklore Tapes a je vystavěná podobně komplexně jako hororová rozhlasová hra. Od utlumeného zvuku zvonku a nezřetelného mumlání ze záhrobního telefonu jako by posluchač procházel pokojem plným dřevních syntezátorů, samplů fléten a smyčců jako z legendárního soundtracku k českému novovlnnému filmu Valerie a týden divů, aby se na závěr dostal ke kratičké nadpozemské melodii postupně utápěné v analogovém bublání.

Spojování hlasů dávno mrtvých folkových zpěváků ze začátku dvacátého století, duchařských zvuků a syntezátorů do znepokojivého a zároveň slastně eskapistického výsledku je něco, co můžeme na experimentální scéně zažívat už víc než deset let. Stačí se ponořit do katalogu labelu Ghost Box a sólových desek The Focus Group, Belbury Poly, současného člena Children of Alice Roje Stevense nebo třeba The Advisory Circle. Východiska anglického folku, futurismu 70. let a vzpomínek na budoucnost sdílejí i legendární Boards of Canada, pseudoviktoriánský producent Moon Wiring Club nebo birminghamské kapely jako Pram nebo Seeland.

Dlouho se zdálo, že na téhle scéně už není co objevovat – debutová deska Children of Alice ale dokazuje, že pokud se se zmíněnými odkazy nepracuje povrchně a chopí se jich lidé, kteří mají deštivou anglickou krajinu pod kůží, může z toho vzniknout něco víc než jenom album. Může se najednou objevit nový svět, který z prosté kolekce čtyř skladeb přerůstá spíš do zvukové poezie v sampledelické próze a fikčního světa za zrcadlem.

Hodnocení: 90 %
Children of Alice – Children of Alice (Warp, 2017)