Deafheaven dotáhli svoji vizi metalu na vrchol
Parodický twitterový účet Clickfork, který si střílí z klišé současné hudební publicistiky, označil aktuální nahrávku kalifornských Deafheaven New Bermuda za nejlepší blackmetalové album od doby, kdy sami Deafheaven black metal před dvěma lety vynalezli. Naráží tím na desku Sunbather, která provokovala pravověrné vyznavače nekompromisního metalu nejenom subversivním vizuálem v podobě sytě růžového obalu, ale především kombinováním kdysi extrémního žánru se zasněným shoegazem nebo klavírními vyhrávkami.
Deafheaven sice nevynalezli nic nového, podařilo se jim ale vylomit metal z žánrových okovů a předložit ho širšímu obecenstvu – z jedné strany si za to vysloužili posměšné označení hipster metal, z té druhé ale téměř kultovní status. Jak navázat na takhle polarizační album a přitom se neopakovat? Deafheaven to dokázali.
Basista Stephen Clark otevřeně řekl, že jsou kapele posměšky úplně ukradené a že se členové vůbec nezajímají o to, co si o nich myslí žánroví puristé. Nejmilovanější metalová kapela nezávislého tisku se při natáčení třetí desky zkrátka rozhodla, že bude pokračovat ve své misi a nebude se přitom na nikoho ohlížet – a to je nakonec ten nejlepší recept na úspěch. Tahle odhodlanost, zarputilost a jasně formulovaná tvůrčí vize je slyšet už z první skladby Brought to the Water.
V bezmála devítiminutové jízdě se živočišně prolínají trashové riffy, blast beaty typické pro grindcore, akustické melodie jako ze školy francouzského black metalu a samozřejmě zemitý a zároveň extatický vokál frontmana George Clarka. Vše pak vrcholí minimalistickým klavírním outrem, které je překvapivé, příjemně vykolejené, rozhodně ale ne kýčovité.
Deafheaven se na aktuálním albu odklání od křížení black metalu a shoegazeu, pro které novináři vymysleli novotvar blackgaze, a svým způsobem se vrací zpátky k tvrdým kořenům. Určité zasněnosti, kterou na minulé desce reprezentovaly rozostřené kytary, tentokrát dosahují spíš dynamickým střídáním pomalejších a rychlejších pasáží. Deafheaven se ale nikdy nezastavují před cílem, a nehrozí jim tedy to, co se běžně stává průměrným postrockovým kapelám – ty často přestřelí stopáž předeher a atmosférických vstupů a posluchač je v okamžiku riffové katarze myšlenkami dávno někde jinde.
Kalifornská pětice dokáže udržet pozornost nespočtem formálních triků. Dokonalým příkladem je třeba skladba Come Back, která obrací zavedené postupy, na vrcholu rovnou začíná a od kulometných bicích, znásobených kytar a řezavého vokálu postupným vyhasínáním zvukových stop přechází do ticha. Připomíná to kosmickou raketu, která pro dosažení svého cíle musí odhodit motory.
Dlouholetému posluchači experimentálnějších podob metalu a jeho fúzí se shoegazem a jinými žánry pořád nemusí být úplně jasné, proč podobného úspěchu jako Deafheaven nikdy nedosáhli třeba The Angelic Process, Alcest, Wolves In The Throne Room nebo Menace Ruine – žádná z těchto kapel nebyla méně přesvědčivá. I když ale Deafheaven na vrchol pomohla trocha štěstí a přesné načasování, nijak to nesnižuje jejich schopnost vytvořit tepající metalovou desku, která je zvukově relevantní i v roce 2015, přetéká nefalšovanou energií i formální promyšleností a při jejímž poslechu se nemusí stydět ani člověk, který o metal v životě ani nezavadil.
Hodnocení: 80 %
Deafheaven – New Bermuda (ANTI-, 2015)
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
