Dnešní pop je světem bez homofobie. Malé dějiny hudebních coming outů

Sprška kritiky, která se na Migos okamžitě snesla, a jejich následná bryskní omluva byly důkazem, že homofobie se v hip hopu pomalu přestává tolerovat. Žánr postavený ještě donedávna na stereotypu nekompromisní maskulinity černých gangsterů se mění – díky událostem, jako byl coming out zpěváka Franka Oceana, vlna queer rapu či excentriků z Atlanty, se dost možná definitivně prolomily poslední ledy intolerance k homosexualitě, které ještě existovaly v západní populární hudbě. Skončil tak boj o akceptaci jinakosti, který trval od padesátých let?

Populární hudba a umění obecně je ostrůvkem progresivních hodnot, kterými se zbytek společnosti může „nakazit“. V minulosti popoví interpreti často pomáhali prolamovat společenská tabu a coming out hvězd předznamenal změnu ve vnímání sexuální odlišnosti a inspiroval další k tomu, aby se nemuseli skrývat. Cesta k toleranci ale je dlouhá. V padesátých letech ještě vedl zpěvák Liberace několik soudních pří s novináři, kteří o něm psali jako o gayovi, jímž skutečně byl, nicméně doba mu nedovolovala se ke své orientaci přihlásit. Stejně jako manažerovi Brianu Epsteinovi, jemuž Beatles napsali v roce 1965 píseň You’ve Got to Hide Your Love Away (Musíš skrývat svoji lásku).

Společenský průlom přišel v sedmdesátých letech. Po nepokojích a demonstracích reagujících na policejní zásahy v Stonewallské hospodě v newyorské Greenwich Village v roce 1969 se formuje hnutí gayů a leseb a o rok později se koná první Gay Pride pochod. „Buzíci ztratili ustrašenou tvář, kterou měli po desetiletí,“ nechal se tehdy slyšet Allen Ginsberg. První popovou hvězdičkou, která oznámila svoji odlišnou orientaci, byla anglická zpěvačka Dusty Springfield. „Můžu být stejně dobře okouzlena dívkou jako klukem,“ prohlásila v rozhovoru v roce 1970, v němž se vyzpovídala ze své bisexuality.

Dusty Springfield|foto: CC0 Public domain

Když v lednu 1972 řekl David Bowie v rozhovoru pro britský časopis Melody Maker „Jsem gay a vždycky jsem byl, i když jsem byl Davidem Jonesem“, uplynulo teprve pět let od chvíle, kdy britský parlament zrušil zákon kriminalizující homosexuální styk. Bowie se tehdy převtělil ve svého slavného mimozemšťana Ziggyho Stardusta a první velký coming out v rockové historii vlastně odstartoval kampaň k jeho nové desce. „Je to pravda – jsem bisexuál. A nemůžu popřít, že jsem tento fakt použil velmi dobře,“ prohlásil Bowie o čtyři roky později pro Playboy. Svůj coming out nicméně na začátku osmdesátých letech nazval „největší chybou svého života“ a výsledkem ducha éry, v níž tvořil.

Od školáckých vtípků k požehnání

Bowie se dvakrát oženil, měl dvě děti a v pozdějších fázích kariéry svoji bisexuální image definitivně opustil. Ať už to bylo s jeho sexualitou ve skutečnosti jakkoliv, roli ambasadora jinakosti a toho, kdo otevřel svět popu novým možnostem, mu nic vzít nemohlo. Bowie v první polovině sedmé dekády odstartoval vlnu glam rocku, žánru vyžívajícího se v divadelní opulenci, přepjatých emocích a v neposlední řadě také žonglování s identitami včetně těch sexuálních. „Nikdy předtím se v populární hudbě nepohybovalo tolik otevřeně homosexuálních interpretů jako tehdy,“ konstatuje publicista Simon Reynolds ve své knižní kronice glamu Shock & Awe.

Díky Bowiemu se otevřely dveře gay interpretům do mainstreamu – na začátku roku 1973 podepsala firma Electra zpěváka Jobriatha Boona za půl milionu dolarů, což byla ve své době údajně nejvyšší částka vůbec. Následná opulentní kampaň vedoucí k debutové desce na velkém labelu byla postavená na jeho otevřené homosexualitě a na Time Square dokonce visel jeho nahý portrét. Přes nadšené ohlasy kritiky ale byly prodeje desky špatné a jeho kariéra po třetí desce definitivně ztroskotala. V roce 1983 Jobriath zemřel na AIDS.

Většina gay muzikantů volila v glamové éře opatrnější verzi bisexuálního coming outu. Byl mezi nimi i Elton John, který se k ní přihlásil v roce 1976, či Freddie Mercury, frontman kapely Queen, jenž na přímou otázku ohledně své sexuality v roce 1974 odpovídal v metaforách jako: „Mám za sebou spoustu školáckých vtípků…“ Zatímco první jmenovaný se definitivně vyoutoval v roce 1988, Mercury to neudělal do své smrti v roce 1991. V osmé dekádě byli podobnými případy Boy George a George Michael. Zatímco první otevřeně vystupoval jako gay, svého kolegu kritizoval za předstírání heterosexuality pro média.

Androgynní osmdesátky definitivně smazaly homosexualitu muzikantů coby přítěž, přinejmenším na liberálnějším starém kontinentě. V USA to bylo pořád trochu jinak – třeba komička Ellen Degeneres musela po oznámení své lesbické orientace čelit nevoli svých zaměstnavatelů a její sitcom Ellen byl dokonce v roce 1998 zrušen. O pět let později se nicméně triumfálně vrátila s vlastní talk show, za kterou dodnes posbírala dvacet pět cen Emmy. Jedním z velkých coming outů začátku tisíciletí byla zpověď portorické hvězdy Rickyho Martina. „Jsem hrdý na to, že můžu říct, že jsem šťastný homosexuální muž. Jsem požehnán být tím, kým jsem.“

Ricky Martin|foto: Eva Rinaldi

Proč se vůbec definovat

Coming outy se v posledních deseti letech staly zcela běžnou součástí příběhu popových muzikantů – zpěvák Adam Lambert možná i díky němu doputoval do finále talentové soutěže American Idol a přihlášení se ke gay orientaci výrazně pomohlo etablovat kariéru Sama Smithe v roce 2014. V roce 2012 slavil velký úspěch hit Same Love rappera Macklemorea s lesbickou zpěvačkou Mary Lambert, který zazpívali o rok později na předávání cen Grammy. Transgenderový coming out vůdčí osobnosti skupiny Against Me! Laury Jane Grace v roce 2012 se stal páteří desky Transgender Dysphoria Blues.

V červnu 2012 těsně před vydáním debutového alba Channel Orange zveřejnil R&B zpěvák Frank Ocean na sociální síti Tumblr příspěvek, v němž oznámil, že jeho první (a nešťastná) láska byl v devatenácti letech muž. Na tradičně homofobní hiphopové scéně, na níž se Frank Ocean pohyboval díky svým konexím s partičkou Odd Future, to bylo něco nevídaného. Zpěvák později v rozhovorech vysvětloval, že chtěl předstoupit před své posluchače s čistým štítem.

Frank Ocean - 'Nikes' from DoBeDo Productions on Vimeo.

Ocean nicméně v následných rozhovorech odmítl, aby se jeho sexualita stala hlavním tématem spojeným s jeho nahrávkami. V roce 2012 popsal svoji orientaci v rozhovoru pro časopis GQ stroze jako „dynamickou, a když promluvil o genderu, navrhl popisovat ho v emočních kategoriích: „Jako autor, tvůrce, vám dávám to, co chci, abyste cítili. Škatulka se nedá cítit, označení se nedá cítit. Nenechte se uvěznit v těchto blbostech. V životě existuje mnoho možností.“

Vzkaz Franka Oceana je jasný. Proč nutně definovat něco, co se jednoznačným škatulkám příčí? A proč kolem toho dělat zbytečný povyk. Jeho střízlivý postoj k vlastní odlišnosti dost možná ukazuje svět, v němž se různé formy sexuality stanou něčím zcela běžným a nebude po nich následovat morální panika či skandalizace.