Flashback: Cornelius ukázal, jak se přejíst v cukrárně a nemít bolest břicha

V polovině devadesátých let na této planetě nebyla víc cool země než Japonsko. Západ si tehdy čerstvě zamiloval mangu, animované filmy i videohry z Východu a kyberpunkové fantazie nebyly úplné, pokud se neodehrávaly ve futuristických, neonem zalitých ulicích Tokia. V městě samotném už začaly probleskovat první známky nadcházející ekonomické krize, čtvrtě jako Haradžuku nebo Šibuja ale ještě pořád dýchaly mladistvým duchem a bezstarostným konzumem živeným silným jenem.

Japonská hudba byla nicméně na Západě dlouho přehlížena, nabízela totiž maximálně nepůvodní odvar západních trendů. Všechno změnila až scéna kolem hip čtvrti Šibuja a hlavně jedna deska z roku 1997. Fantasma, bláznivá koláž tehdy osmadvacetiletého hudebníka, který si říkal Cornelius (vl. jménem Keigo Ojamada), dokázala přenést dynamickou estetiku devadesátkové japonské kultury i do popu. Fantasma byla jako divoký nájezd na cukrárnu, z něhož vám ale nezůstanou křeče v břiše.

Flashback je nepravidelná hudební rubrika Radia Wave, ve které si připomínáme důležité desky uplynulých let a ptáme se, jestli má smysl poslouchat je i dnes.

„Ta deska zní, jako kdyby někdo rozlámal všechny moje nejmilovanější vinyly a slepil je náhodně dohromady,“ vystihuje skvěle kouzlo alba Fantasma jedna fanouškovská recenze na portálu Rateyourmusic. Čtvrté Corneliovo album je skutečně dílem obsedantního sběratele, hudebního nerda nejvyššího kalibru, který by rád složil poctu svým oblíbeným muzikantům a nejlépe hned všem najednou.

Poslouchat Fantasma je jako procházet se cukrárnou, kde jsou ale místo dobrůtek nejlepší momenty z historie popu. A Cornelius si nabírá do kornoutu plnými hrstmi. V první skladbě The Micro Disneycal World Tour se kříží slastné harmonie Beach Boys, opulentní bacharachovské smyčce a hiphopové breakbeaty. Singl Star Fruit Surf Rider míchá vyšinuté rytmy Aphexe Twina s vyklidněnou atmosférou kapely Stereolab a 2010 je soundtrackem k osmibitovým hrám pojatým optikou drum’n’bassu. Fantazii se meze nekladou, nemožné se stává možným. „Kdybych měl vypíchnout jednu svébytnou japonskou vlastnost, pak je to citlivost k propojování. Míchat dohromady spousty zámořské hudby, odlišných elementů a vytvářet něco úplně jiného – to je velmi japonské,“ prohlásil vloni Cornelius pro deník The Japan Times.

Cornelius byl od začátku devadesátých let (s kapelou Flipper’s Guitar) součástí scény spřátelených hudebníků ze čtvrti Šibuja, které tisk začal přezdívat shibuya-kei (doslova „styl ze Šibuji“). Soustředila se kolem módních butiků a klubů a spojovala je láska k elektronické hudbě a hip hopu, ale také třeba k západnímu šedesátkovému popu. Projekty Pizzicato Five nebo Fantastic Plastic Machine jako kdyby chtěly stvořit báječnou zvukovou utopii, kde se nikdo nepohoršuje nad „kýčem“. Ideálním nástrojem jejich estetiky se stal sampler a nové možnosti práce se sekvencery na počítači – zvukové fragmenty a efekty jsou zde jen dílky stavebnice, se kterou se dá hrát tisíci nepředvídatelných způsobů.

Bezstarostné psychedelické koláže alba Fantasma patrně nemohly vzniknout jindy než právě v polovině devadesátých let. Japonské nahrávací společnosti měly spoustu peněz a mohly si dovolit dát zelenou i všemožně ujetým a na práci ve studiu velmi náročným projektům, jako byl ten Corneliův. Deska dokonce bodovala v první desítce japonského žebříčku a okamžitě po vydání se jí ujal americký label Matador. V anglicky psaných recenzích si Cornelius vysloužil srovnání s Brianem Wilsonem či Beckem, jinak ale jeho bláznivý meta-pop zaujal hlavně fanoušky anime a počítačových her, kteří tehdy tvořili hlavní klientelu exportu japonské hudby. Kultovním artefaktem se album stávalo teprve postupně.

Sám Cornelius na svůj majstrštyk navázal deskou Point z roku 2001, kde už ale svébytný styl „pokus-omyl“ vyměnil za sofistikovanější přístup. Po desce Sensuous z roku 2006 se hudebník odmlčel a stvořil pouze několik soundtracků a remixů. Skladby z Fantasmy mezitím začaly pronikat do reklamy či dětských televizních pořadů a album se stalo klíčovým artefaktem japonského popu deváté dekády. V nové éře internetového sdílení definitivně překročilo hranice Asie a vloni Cornelius desku přehrál na americkém turné. Vyšla také v reedici, doplněná o dosud nevydané nahrávky. Další kapitolou šťastného konce je i to, že Cornelius se letos v červnu po jedenácti letech vrací s novým albem Mellow Waves.

Cornelius – Fantasma (Trattoria/Polystar/Matador, 1997)