Flashback: Debut Arctic Monkeys má deset let, jeho lesk ale už dávno opadal

Některé kapely jsou děti své doby. Příběh sheffieldského rockového kvarteta Arctic Monkeys lze jen těžko oddělit od šílenství kolem sociální sítě MySpace, která dala kapelám možnost šířit hudbu po vlastní ose, a v červnu 2006 dokonce v žebříčku nejnavštěvovanějších webových stránek přeskočila i samotný Google. Členové Arctic Monkeys v rozhovorech vehementně popírali, že by o existenci MySpace cokoliv tušili, vtip byl ale v tom, že se o jejich internetovou slávu postarali fanoušci a ze začínajících náctiletých rockerů udělali první velké hvězdy nezávislé internetové distribuce.

Šeptanda mohutně podporovaná britským hudebním tiskem je na přelomu let 2005 a 2006 pasovala do role největší rockové kapely své generace, a jejich album Whatever People Say I Am, That’s What I’m Not se dokonce stalo nejrychleji prodávaným debutem všech dob. Deset let poté se jeden těžko ubrání dojmu, že Britové tehdy podlehli masové hypnóze.

Arctic Monkeys těžili z aury kapely, která nebrání šíření svých písniček zdarma po webu, a to v době, kdy se ještě nahlas a vážně debatovalo o tom, že internet zabíjí hudbu. Nebyli v žádném případě první, nejlépe ale zapadli do profilu kapel, které miluje britský hudební tisk – byli to sebevědomí mladí kluci s kytarami vzývající odkaz všeho, co je ostrovnímu rocku svaté – od Beatles a The Rolling Stones až po Stone Roses a Happy Mondays.

Arctic Monkeys ‎– Whatever People Say I Am, That's What I'm Not |foto: Domino

Britský rock byl v polovině nulté dekády už zase v krizi, nejprodávanější desku roku měl uplakaný vojín James Blunt a vlivná média jako New Musical Express, BBC Radio 1 nebo Guardian představila Arctic Monkeys jako nové velké naděje britského rocku a následovníky Franz Ferdinand. Ti v roce 2005 vydali nepříliš povedené druhé album You Could Have It So Much Better, a tisk potřeboval nějaké nové miláčky. První singly Arctic Monkeys (I Bet You Look Good on the Dancefloor, When the Sun Goes Down) zněly jako frackovitá verze dance punku Franz Ferdinand minus nadsázka, styl a inteligence. S odstupem dekády se dá dokonce napsat, že pod některými jednoduchými postpunkovými motivy prosvítá dokonce staré dobré dřevní skinheadské oi! (Red Lights Indicates Doors Are Secured, From the Ritz to the Rumble). Prostě nic komplikovaného, muzika pro dělnické kluky, kteří se jdou večer bavit.

Čtěte také

Arctic Monkeys disponují na debutu jistým kouzlem mladické nevycválanosti, ale to těžko zachrání průměrné písničky, které blednou ve srovnání s tím, co ve stejnou dobu dělali jejich žánroví kolegové Bloc Party, Editors nebo v zámoří !!! či The National. Co ale ani po letech rozhodně nevyprchalo, je charisma Alexe Turnera za mikrofonem, břitkého pozorovatele s yorkshirským přízvukem, který má v sobě zároveň mladickou aroganci i pokoru básníka. S postupem let se z něho stal trochu klišovitý rokenrolový klaun (viz jeho dva roky starý projev na předávání Brit Awards), v jeho devatenácti letech jste mu ale ještě věřili každé slovo.

Čtěte také

Nejlepší desky patří do svého času, ale zároveň ho nějakým způsobem překračují. Whatever People Say I Am, That’s What I’m Not, ohlašované ve své době jako majstrštyk (album roku v Q, NME, Time, Mercury Prize), zůstalo jen tím prvním – albem svázaným s kontextem doby, jež byla posedlá novými možnostmi internetové distribuce a zároveň se ještě pořád nevzdávala naděje, že z britských ostrovů přijdou noví spasitelé rocku. Velmi vlažné přijetí desky za oceánem a klesající prodeje dalších nahrávek v Británii daly za pravdu spíše pochybovačům. Arctic Monkeys ale nakonec přece jen se zpožděním naplnili naděje, které se do nich vkládaly, a se svým pátým albem AM z roku 2013 konečně natočili povedenou, dospělou desku.

Arctic Monkeys – Whatever People Say I Am, That’s What I’m Not (Domino, 2006)