FLASHBACK: Koledy Johna Faheyho jsou antidotem k vánočnímu kýči

John Fahey byl talentovaný vypravěč se spoustou dobrých historek. Jedna z nich vypráví o tom, jak se ocitl v opilecké hádce s Michelangelem Antonionim, která nakonec skončila až pěstním soubojem. Italský režisér chtěl po Faheym, aby složil hudbu k některým scénám z jeho snímku Zabriskie Point. Když se mu ale Antonioni svěřil se svým velmi kritickým pohledem na Spojené státy a Fahey si to nenechal líbit, ze spolupráce téměř sešlo a ve filmu se nakonec objeví jen zlomek ze složené hudby.

Ve své tvorbě, a nakonec ani v životě, přitom Fahey nebyl žádný konzervativec či tradicionalista, který by horoval za americké hodnoty. Necháme-li stranou pětici prvních alb, která sám zpětně označil za zahanbující a pokrytecká, narušuje jeho hudba představu bukolické Ameriky s jejími nekonečnými prériemi a dálnicemi vedoucími od obzoru k obzoru. Při poslechu jeho vrcholných alb zjišťujeme, že realita Spojených států, již se Fahey snažil zachytit pomocí svých zvukových koláží, je mnohem problematičtější.

Faheyho pokusy o musique concrète jsou poprvé evidentní na albu Requia (1967), kde pospojoval zvuky zvířat, německé hymny nebo písně starých bluesových zpěváků. Jeho kytara tu už hraje roli pouze jedné z mnoha stop. Metodu koláže poté použije, a to s ještě větším úspěchem, i na dalších albech. Právě druhá polovina 60. let, během níž nahrál čtyři nekompromisní desky a kterou symbolicky uzavírá zmíněný soundtrack k Zabriskie Point, je považována za Faheyho nejsilnější období.

Vedle dnes slavných desek Days Have Gone By (1967) či The Yellow Princess (1968) ale americký hudebník nahrál i album, které zřetelně vyčnívá a v diskografii okamžitě zaujme. Je to kolekce The New Possibility, na níž přehrává klasické americké koledy. Přiznanou motivací byly peníze – žádná z předchozích desek se příliš neprodávala, naopak tohoto vánočního alba zmizelo z pultů přes sto tisíc kusů. Větší prodeje neměly ani Faheyovy desky z 90. let, kdy v té době už pozapomenutého tvůrce objevila americká alternativní scéna.

Na svém vánočním albu (v dalších letech vyšly ještě tři další) se vrací ke kytaře a opouští na svou dobu provokativní pokusy o hudební koláže. Skladby zde mají pomalé tempo a leckdy působí spíše dojmem zádumčivých balad než jako oslava náboženských témat. Faheymu se ale daří vystihnout v notoricky známých motivech to podstatné. Není to kýč vánočních svátků, ale zázrak narození dítěte a místo veselého juchání tady jde o tichou a sdílenou radost.

Kytarové vybrnkávání dosahuje svého až halucinogenního vrcholu ve skladbě What Child Is This?, kde Fahey zní, jako by na svůj nástroj hrál snad až někde ze záhrobí. Jestliže je vánoční hudba dnes spíš efektivním nástrojem v rukou manažerů obchodních domů a koledy samotné často nemístným kýčem, pochází skladby na albu The New Possibility jako z jiné doby. Sám jejich autor si o nich sice příliš nemyslel, avšak v době, která svátky zaměnila za oslavu konzumu, působí bezmála jako zjevení.

John Fahey – The New Possibility: John Fahey’s Guitar Soli Christmas Album (Takoma, 1968)