Flashback: Na víkend ve městě s Bloc Party
V nové rubrice Flashback představujeme desky třetího milénia, kterým se podle našich redaktorů ve své době dostalo nedostatečného nebo přehnaného ohlasu. Na to, co je určeno teenagerům, máme občas tendenci hledět s despektem a nepochopením. A Weekend in the City, druhé album indie rockerů Bloc Party, promluvilo právě z pozice dezorientovaného mládí v hodině mezi psem a vlkem. Slovy jedné z písní: „I still remember.“
„Mají vážnost velkého, ambiciózního pop rocku, ať už mluvíme o mesiášství U2, dalekosáhlé dramatičnosti Radiohead, nebo grandiózní senzitivitě Coldplay. Většina indie rockerů se snaží znít odlehčeně a sebevědomě. Do toho přichází Bloc Party s upřímností, která se může zdát až teenagersky naivní,“ napsal Nitsuh Abebe, redaktor Pitchforku, když v roce 2007 vydali britští Bloc Party desku A Weekend in the City. Tehdy už měli na kontě ceněný debut Silent Alarm, v jehož stínu také druhé album zůstalo. Neprávem. Bloc Party totiž před osmi lety přišli s ucelenou sbírkou empatických metropolitních elegií, která dodnes těžko hledá konkurenci.
Lyrické entrée Kele Okerekeho dobře ilustruje tón celé desky A Weekend in the City: „Snažím se být hrdinou moderní doby / snažím se být hrdinou, když se všude kolem historie potápí.“ Rozervanými verši písně Song for Clay (Disappear Here), inspirované románem Breta Eastona Ellise Míň než nula, rezonovaly postpubertální vize o spasení světa od monitoru laptopu i pohyb v novém, neprobádaném prostředí, kde už soused nezná souseda. Neslyšíme žádné anarchistické výkřiky, jako „no future“, ale neutišitelný požadavek elementárních jistot.
V tracku Uniform Okereke glosoval módní „nutnost“ cynismu a chladu: „Pobav nás, řekni vtip / protáhni ho, ať zůstane věčným / přitvrď, ať se zasměju / nic nám nemůže ublížit.“ A když se ve stejné písni podivoval, proč mladší generace mluví o nezávislosti a odlišnosti, ačkoli se všichni oblékají ve stejných obchodech, nebyla to ani tak jedovatá slina, jako spíš vlastní bezradnost nad mizením rebelské energie. Jediným momentem, kdy se projevilo mladické sebevědomí, byť chemicky nabuzené, byla tanečná hymna The Prayer: „Bůh mi dal milost, nohy a sílu oslnit.“
A Weekend in the City bylo hlavně městským albem. Okerekeho nigerijská krev do nočních trajektorií svítících aut a betonového krajinářství připisuje i otázku multikulturního soužití. „V každém novinovém titulku nám připomíná, že tohle není náš domov / ale kde to je? / kde je domov?“ ptá se zpěvák ve skladbě Where Is Home? sarkasticky i zoufale zároveň, jako by se snažil zjistit, proč nemůže v zemi mnoha etnik v klidu usínat.
Nálady jednotlivých písní jsou tak zřejmé, že u nich lze poměrně jasně určit, z které denní či noční doby k nám promlouvají. Robotické bubnování, neurotické riffy, postrockové trylkování, hymnické nápěvy nebo nehybné synťáky – to jsou výrazové prostředky, s nimiž Bloc Party dokázali pevně zatavit vzpomínku na rozjitřený věk, který pokládá spoustu otázek, aniž by na ně dostával jedinou uspokojivou odpověď. Možná i to je důvod, proč jedenáctku skladeb uzavřela baladická SRXT (Seroxot), zlověstně končící slovy: „Řekněte mamce, že se omlouvám / a že jsem ji měl rád.“
Bloc Party – A Weekend in the City (Wichita, 2007)
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
