Fryarse jeho ambice dovedly až k hudbě pro módní butiky
Za projektem Fryars se skrývá letos čtyřiadvacetiletý londýnský hudebník Benjamin Garrett, který se v rozhovorech netají svým obdivem ke Kanye Westovi a jeho všežravému pojetí hudby. Místo hip hopu je ale jeho doménou melancholický synthpop s přesahy do všech možných příbuzných žánrů. Svoji verzatilitu potvrzuje Fryars na druhé studiové desce Power, kde ale vrcholné momenty často střídají pády do průměru.
V pouhých devatenácti debutoval albem Dark Young Hearts a druhé album si Fryars naplánoval jako koncepční desku zhudebňující jeho vlastní scénář k nerealizovanému filmu. Ambiciózní dílko Power tak mělo původně vyjít jako jedna kontinuální skladba určená k nepřerušovanému poslechu. Celek nicméně už dávno rozbily singly, které Fryars z alba vypouštěl už od podzimu 2012. To, že Power nakonec vychází teprve teď, je výsledkem jeho vleklé války s labelem, který mu prý příliš mluvil do jeho konceptu. Při poslechu Power se nicméně nabízí otázka, zda by vnější zásahy do jeho díla přece jen občas neškodily.
Pokud jde o melancholický indie pop, je Fryars se svým falzetem v podstatě neprůstřelný. Skladby jako Love So Cold, On Your Own nebo Don't Make It Hard On Yourself navazují na tradici epického bílého soulu a je u nich okamžitě jasné, proč s Fryarsem navázaly pracovní vztahy popové hvězdy Lily Allen či Mika. Když nás ale chce Fryars začít přesvědčovat, že umí i něco jiného, začne Power trochu drhnout. Prettiest Ones Fly Highest je celkem decentní electro hip hop a China Voyage zvláštní sinofilní koláž, nicméně hned následující Sequoia chce být rádiovým „altrockovým“ hitem a závěrečná Cool Like Me obligátním disco šlágrem. Možná mají zmíněné skladby plnit v příběhu nějakou roli, každopádně bych se bez nich na desce obešel.
Fryarsovo druhé album Power je precizně vyprodukované a nechybí mu ambice, přesto asi nejlépe zapadne do nějakého trendy módního butiku. Možná je to součást žánru, z něhož Fryars vychází, nicméně většinu času u desky máte pocit, že emoce, které se snaží prodat, jsou jen povrchní. „It's only pop, but I like it“, chtěloby se dodat, pořád ale věřím, že Fryars má v sobě a hlavně před sebou ještě lepší a hlavně vyrovnanější desku, než je Power.
Hodnocení: 70 %
Fryars – Power (Fiction Records, 2014)
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
