Grimeový producent Mr. Mitch zachycuje radosti a strasti otcovství

Londýnský producent Mr. Mitch (aka Miles Mitchell) je důležitou postavou v pozadí současné grimeové scény. Nestojí v úplném středu dění, spíše ovlivňuje kreativní kvas na okraji – šéfuje labelu Gobstopper Records (Dark0, Loom) a má pod palcem klubovou noc Boxed. Hlavně je ale tvůrcem osobité hudby, která posouvá grimeové beaty do dosud neprozkoumaných teritorií. Jeho tři roky staré debutové album Parallel Memories osvobodilo grimeové instrumentálky z pasti předměstské špíny a agresivity, nová deska Devout pokračuje v infuzi emocí a lidskosti do rytmických skeletů. Nový materiál hojně pracuje s vokály (hostují P Money, Palmistry nebo Py) a zpracovává témata lásky, otcovství a loajálnosti k rodině.

Čtěte také

Stejně jako třeba raná podoba hip hopu i grime je napěchovaný testosteronem a jiné emoce než nenávist nebo agresivita si v něm těžko hledají místo. Když se v prvním singlu Priority z nové desky Mr. Mitche zjeví londýnský veterán P Money a začne rapovat o tom, jaké to je být otcem, je to velmi příjemný šok. V úvodním tracku alba Devout pak Mitchův syn rozpráví se svým nenarozeným bratříčkem a ve Fate zpěvačka Denai Moore zpívá o osudovém poutu rodiny, která má držet pohromadě. Mr. Mitch svoji desku popisuje jako pokus, jak vykročit z hranic stereotypního zobrazování otcovství u rasových minorit. „Všichni známe z populární kultury stereotyp černého táty, který má s různými partnerkami několik dětí, s nimiž se nestýká. Chci ukazovat alternativní pohled, který je pro mě normální,“ vysvětluje Mr. Mitch v promo materiálech.

Devout se drží hudební metodologie předchozí desky Parallel Memories, jež načrtávala jakousi soft verzi grimeu – beaty jsou pořád vyšinuté, ale postrádají agresivitu, prim hrají syntezátorové melodie a ambientní plochy. Recenze v Pitchforku srovnává Devout s nahrávkami Fatimy Al Qadiri nebo osmdesátkovým ambientem Ryuichi Sakamota, přidat se dají ještě eskapické výlety Ingy Copeland nebo Jamese Ferrara. Většina tracků desky navíc obsahuje vokály (včetně těch od Mr. Mitche samotného), ale těžko vyloženě mluvit o popu. Možná by bylo přesnější použít slovo „soul“, protože zde také jde o emoční hloubku a sílu prožitku. A když se například ve VPN zjeví irský dancehallový zpěvák Palmistry a zpívá o pocitu odloučení od milované osoby, je z toho jeden z nejsilnějších tracků letošního roku.

Mr. Mitch – Devout|foto: Planet Mu

Druhé studiové album Mr. Mitche není dokonalé – některé skladby s ženskými vokalistkami působí možná zbytečně prvoplánově (Fate, Pleasure) a závěrečná pasáž desky je přetížena ambientními tracky a trochu jí tady dochází dech. Přesto je Devout pro grime pozoruhodným vykročením mimo tradiční rámec a žánru otevírá úplně nové možnosti – příběhy ze špinavých ulic najednou dostávají díky emočnímu náboji zcela nový rozměr. Možná je to obecnější trend, nejoslavovanější grimeový debut letošního roku má na svědomí Stormzy, který na Gang Signs & Prayer otevřeně mluví o svých depresích a pochybnostech. Věnovat grimeovou desku radostem i strastem otcovství vypadá na první pohled jako bláznivý nápad, Mr. Mitch ale dokázal vybalancovat žánrovou nekompromisnost a emoce a nedal šanci banalitám a patosu. S deskami, jako je právě opus Mr. Mitche o otcovství Devout, získává grime vlídnější, lidštější tvář.

Mr. Mitch – Devout (Planet Mu, 2017)
Hodnocení: 85 %