Hudební publicistika na povrchu i v podzemí: Jak se vyvíjel domácí tisk o hudbě?
V rámci společného československého mapování změn na scéně po roce 1989 se samozřejmě nemůžeme vyhnout ani hudebním časopisům, které v minulosti výrazně určovaly způsob, jakým se o hudbě mluvilo a přemýšlelo. Kromě oficiálních magazínů, jejichž vliv už nikdy nebude takový jako v 90. letech, hrály důležitou roli i undergroundové fanziny.
Scéna oficiální české hudební publicistiky, kterou v období totality tvořily prakticky jenom časopisy Melodie a Gramorevue, se po listopadových událostech logicky dočkala velkého rozmachu – jak jinak demonstrovat nově nabytou svobodu než zakládáním časopisů? Ten nejvýraznější, totiž Rock & Pop, který s přestávkami vychází dodnes, vznikl už v květnu 1990 – prvním šéfredaktorem se stal legendární Jiří Černý, v redakci se objevil i Vojtěch Lindaur. Prodejnost tehdy dosahovala závratných čísel – sto dvaceti tisícům prodaných výtisků už se samozřejmě nikdo nikdy nepřiblíží.
Došlo i k výrazné žánrové diverzifikaci, díky které se svých specializovaných časopisů dočkali i fanoušci country, folku nebo metalu. Na přelomu milénia, který můžeme zpětně považovat za zlatý věk hudebních časopisů, se na trh dostala i česká mutace slavného Rolling Stonu vedená Josefem Rauvolfem. O elektronické hudbě psal u nás snad jako první magazín Živel, jehož první číslo vyšlo v roce 1995. Dystopická elektronika měla být s blížícím se přelomem tisíciletí lepším soundtrackem ke konci světa než cokoliv jiného, a proto se o ni tito nadšenci do kyberkultury zajímali. Vznikl i magazín XMAG, který se kromě hudby soustředil i na technologie nebo film, čímž nastínil budoucí směřování mainstreamového hudebního tisku – ostatně i zmíněný Rolling Stone v pozdější fázi připomínal spíš lifestylový časopis.
Málokterý časopis ale přežil na trhu dlouho – po Rolling Stonu přišel Filter, který vydržel psát o moderní hudbě pouhé čtyři roky mezi lety 2005 a 2009. Naproti tomu přísně žánrový BBaRák, kterému se v roce 2001 podařilo podchytit hiphopovou vlnu, je i díky návaznosti na festival Hip Hop Kemp pořád důležitým žánrovým rozcestníkem – i když v současné podobě funguje už jen na webu. Pořád se ale najdou lidé, kteří jsou ochotní šlapat proti trendům a vsadit na print. Časopis Full Moon, u jehož zrodu stála mimo jiné Apačka, si postupně vybudoval pozici jednoho z nejrespektovanějších současných magazínů. Tomu na začátku věřil málokdo.
Nejvýraznějším rysem Full Moonu, kvůli kterému ho jedni s chutí vyhledávají a jiní s opačnými pocity zavrhují, je fanouškovské psaní – hudební recenze, reporty z koncertů nebo rozhovory s kapelami mají na starosti nadšenci, mnohdy bez zkušeností s novinářskou praxí. Je to přístup, který si časopis vypůjčil od fanzinů, nekomerčních časopisů vznikajících na koleni – jejich každičký aspekt má pod kontrolou tvůrce. Ten píše a tiskne jenom z lásky k hudbě. Hudební fanziny mají silnou tradici i u nás. Vůbec nejvýznamnějším titulem zaměřeným na hardcore punk, který je mezi undergroundovým tiskem zastoupený nejsilněji, byla Hluboká orba. Od roku 1993 ji sám vydával a šířil pankáč, zpěvák kapely See You In Hell a aktivista Filip Fuchs. Její 31. číslo už vydat nestihl, jelikož zemřel letos v lednu ve věku pouhých čtyřiceti let. Poslední vydání vycházela v nákladech 600–800 kusů, což si žádný jiný fanzin u nás nemohl dovolit.
Hluboká orba byla unikátem nejenom u nás, ale i v zahraničí – pro srovnání stačí říct, že nejdéle vycházejícími fanziny jsou americký Maximum Rocknroll nebo Slug n Lettuce, které jsou v oběhu od první poloviny 80. let. S ohledem na kulturní izolaci Československa za minulého režimu není ten rozdíl tak velký. Nicméně téměř hned po revoluci, o dva roky dříve než Fuchs, se pustil do psaní, stříhání koláží, lepení a tištění Martin Valášek, který si už dřív zapáleně opisoval pořadí hitparád odposlechnutých z rozhlasu – jeho fanzin se jmenoval Malárie. Postupem času se přetransformoval do hudebního vydavatelství a kromě špinavých punkových desek pod ním vyšel třeba soundtrack k filmu Marka Najbrta Polski film.
Možná nejvíc se projevila moc fanzinů, když Dan Dudarec, stojící za titulem Minority, dokázal zpropagovat nahrávku Aquila Bert od kultovních L’Point tak, že o ni jevilo zájem vydavatelství v Japonsku a dostala se na kompilaci jednoho amerického labelu – odtud si ji vybral John Peel a zahrál ve své BBC Session. Přitom si desky mainstreamový hudební tisk u nás téměř nevšímal. Mluvit o nějaké mediální nebo propagační síle fanzinů je ovšem pro mnohé rouháním, tyto xeroxové časopisy mají především význam pro jednotlivce nebo scény – fungují dnes víc jako dokumenty doby, ne už jako informační rozcestníky. A stále se v nich můžete dočíst o kapelách, ke kterým se takzvaný oficiální tisk nedostane.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
