Jens Lekman: Možnost volby je úžasná věc

Svou poslední desku, vydanou před pěti roky, jsi pojmenoval I Know What Love Isn’t. Jak je na tom Jens Lekman v roce 2017? Už má větší představu, co láska je?
Možná. Doufám, že jsem v této věci už zkušenější.

Proč jsme na tvoji novinku museli čekat tak dlouho?
S poslední deskou jsem měl opravdu hodně práce. Je to smutná, niterná kolekce a mně trvalo opravdu dlouhou dobu, než jsem posluchačům dokázal zprostředkovat své skutečné pocity. Nakonec jsem měl dojem, že celá práce byla jedním velkým fiaskem. A to jak po umělecké, tak finanční stránce. Vše skončilo téměř dvouletým přemítáním, zda jsem vůbec schopen napsat dobrou písničku. Z téhle mizérie mě vytáhl až projekt Postcards, který byl tím správným odrazovým můstkem do budoucna. Náhle jako by se otevřela stavidla inspirace a já byl schopný znovu tvořit. Tohle zjištění mně dodalo velkou porci energie.

Přečtěte si recenzi alba Life Will See You Now od Vojty Jírovce: „Lekman to natolik umí se slovy, že téma limitů přátelství mezi muži, jež by velice snadno mohlo sklouznout do trapného kýče, dokáže zachytit bez velkých metafor. ‚Můžeme spolu mluvit o čemkoliv, pokud se to nebude týkat ničeho důležitého,‘ ozývá se Lekman za – na své poměry – velmi sporého nástrojového doprovodu.“

V rámci projektu Postcards jsi v roce 2015 vydal celkem padesát dva písniček. Vždy jednu týdně. Tento plán jsi měl od začátku?
Ano. Právě vědomí, že jsem svou snahu natočit písničku týdně anoncoval veřejně, mě donutilo na sobě pořádně zapracovat. Byly týdny, kdy jsem nic nevydal. A hned se ozývaly hlasy fanoušků: „Kde je písnička týdne?“ Takže jsem se musel často kousnout a nápady, které jsem měl, dotáhnout do konce. To byl poměrně velký rozdíl oproti způsobu psaní, který jsem do té doby praktikoval. Často jsem písničku opracovával měsíce, někdy i roky, než jsem ji bral za definitivní. Tady jsem ji musel nejen vymyslet, ale i kompletně zaranžovat a nahrát do sedmi dnů. Často jsem byl z této povinnosti unavený, když jsem se ale na konci roku 2015 podíval nazpátek a uvědomil si, že jsem vydal více než padesát nových songů, byl jsem na sebe hrdý. Tato zkušenost mi toho dala do budoucna opravdu hodně.

Jsi známý jako skladatel písniček o vztazích a věcech okolo nich. V rámci Postcards série jsi ale napsal řadu věcí, které měly zcela jiné téma. Například národní tragédie nebo uprchlická krize. Jak rozdílné je pro tebe pracovat na těchto tématech?
Už dříve jsem pár takových písniček napsal. Například o bývalé silně pravicové vládě, jejíž politika se výrazným způsobem promítla do života několika mých kamarádů. Vždy to byly ale písničky, které musely reflektovat nějaký obecnější fenomén ve společnosti, protože vyšly třeba rok nebo dva po samotné události, jež track inspirovala. U Postcards to bylo jiné. Tady jsem v řadě případů reagoval na konkrétní událost zcela adresně, protože písnička vyšla maximálně pár dní poté. Připadal jsem si jako autoři South Parku, kteří také jsou schopni reagovat třeba na výsledky amerických voleb.

Ve stejném roce jsi navíc pracoval na dalším projektu, nazvaném Ghostwriting. O co v tomto případě šlo?
Tematicky jsem se začal točit v kruhu. Sám sobě jsem si připadal nudný a netroufal si plnohodnotně psát o životech druhých lidí. Dokonce jsem podnikl pokus nabídnout některé melodie kamarádům textařům, aby je zpracovali po svém. Problém ale byl, že jsem se poté nedokázal s výslednými texty ztotožnit. A tak přišel nápad na Ghostwriting. Poprosil jsem fanoušky, jestli by mi neposlali své příběhy, které bych poté zpracoval do písniček. Byla to pro mne strašně silná zkušenost. S vybranými autory jsem se posléze i setkával, abychom jejich příběhy probrali více do hloubky. Zatímco u Postcards jsem byl zdrojem, u Ghostwriting jsem byl zesilovačem vnějších podnětů.

Kolik příběhů ti fanoušci poslali?
Stovky. Projekt jsme měli rozdělený na švédskou a americkou část. Z té švédské jsem přijal asi sto dvacet příběhů, z americké dokonce několik stovek. Příběhy, které jsem dostal od fanoušků ze Švédska a Ameriky, byly velmi odlišné. Američané ve svých příbězích často pracovali s klasickým narativem amerického snu, kdy postava stoupá od úplného dna, aby nakonec dosáhla svých cílů. To švédské příběhy měly často jakéhosi hamletovského ducha, kdy věci nějak probíhají a postavy na průběh nemají velký vliv. Také se moc neřeší rozdíl mezi dobrem a zlem. Věci prostě probíhají a my tuto skutečnost můžeme maximálně přijmout.

Jens Lekman|foto: Secretly Canadian

Máš plán, jak naložit s písničkami z obou projektů? Vím, že jsou k dispozici ke stažení na tvém SoundCloud profilu…
Od začátku jsem nechtěl písničky vydat na fyzických nosičích. Ušil bych si tak na sebe bič a troufám si tvrdit, že bych se dostal do křeče kvůli přemíře očekávání ze všech stran. Vydavatelství ale přišlo s nápadem vydat je v limitované edici sedmipalcových vinylů, což by dělalo celkem dvacet šest dílů. Problémem by v tom případě byly samply, které často v mých písničkách používám. Z toho důvodu by se zřejmě nedaly umístit na Spotify a další streamingové služby.

Když už mluvíme o samplování. Jak je pro tvou muziku důležité?
Už je tolik nepoužívám nebo je vyhazuji z výsledných verzí, pokud je to možné. Musím ale přiznat, že samply se mi hodí při skládání. Když popadnu kytaru, abych složil nějaký song, prsty automaticky zmáčknou c moll 7. Samply přinesou do procesu skládání chaos, takže když dáš k sobě smyčku bicích z šedesátých let a smícháš jí dohromady s vokálním samplem z osmdesátek, většinou vznikne něco nejen nového, ale většinou i neočekávaného. Je to něco, jako kdybys vzal dva muzikanty z ulice a nutil je spolu jamovat.

Kdy se tedy rozhodneš samply v písničkách nechat? Když to bez nich nefunguje?
Přesně tak. Na nové desce to jsou dva kousky, What's That Perfume That You Wear? a How We Met, The Long Version. Tady došlo přesně k tomu, že písničky by bez smyček nefungovaly. Požádali jsme tedy o povolení je užít. Byli jsme připraveni je vyhodit, pokud by autoři práv k originálům chtěli příliš velké částky. Naštěstí nám vše hrálo do karet a my oba tracky mohli na novou desku umístit.

Když jsi před pár měsíci mluvil v jednom rozhovoru o připravované desce, prohlásil jsi něco v tom smyslu, že půjde svým způsobem o existenciální album. V jakém slova smyslu?
Deska pojednává o možnostech volby, které v životě máme. O čase, kdy si už uvědomujeme dopady našich předešlých rozhodnutí a ve světle tohoto vědomí činíme nová rozhodnutí. Na jedné straně se před námi otevírá propast nekonečných možností, kam se vydat, což nám může svazovat ruce i nohy, na druhou stranu mít takovou paletu rozhodnutí je vlastně úžasné. Ve skladbě Wedding In Finisteré cituji filozofa Sørena Kierkegaarda: „Oženit se a litovat? Nevzít si ji a litovat ještě více? Ať už si ji vezmeš, nebo ne, stejně budeš mít pocit, žes to neměl dělat.“ Na druhou stranu, deska naštěstí není zase tak smrtelně vážná věc.