Jim O’Rourke skládá v Tokiu pop-origami, občas mu vyjde dada-koláž

1. červen 2015

Jim O’Rourke je tím typem lidí, o kterých se říká: „Ten talentovanej parchant!“ Protože kromě respektu lze vůči kytaristovi a autorovi cítit až závist: tolik toho stihl, s tolika velkými osobnostmi si zahrál. Tihle maničtí lidé mají výhodu, jednají rychle, víc toho nacpou do standardní časové jednotky! Ta lehkost, se kterou se noří do nejrůznějších stylů (od písní přes laptopové improvizace po kytarový noise): Trvá to pořád?

Novinka Simple Songs připomíná, že kytarista a producent kdysi vydával vlastní písničky – a teď se k tomu vrátil po čtrnácti letech. Na labelu Drag City vyšly i jeho dávné zpívané desky Eureka (1999) a Insignificance (2001). Pak už se stal O’Rourke létajícím cirkusákem: z experimentální scény si přinesl pověst producenta, který nemá problém vstoupit ve spolupracích do světa songů, vypálit kanonádu nápadů, skvěle to namixovat a hodit vaše album o dvě úrovně výš. Takže náhle už nehrál s Derekem Baileym, Fenneszem, K. K. Nullem, Johnem Faheym a Zeenou Parkins, ale produkoval Stereolab a Smoga a mixoval Joannu Newsom.

Legendou se stala jeho spolupráce s Wilco: firma Warner Music je vyhodila s (předem objednaným) albem Yankee Hotel Foxtrot, mimo jiné se jí zdálo, že O’Rourke na ně pustil moc noisových prvků. Ve skutečnosti to byl jeden z raných projevů „odluky“ muzikantů od omezeného světa velkých firem v internetovém věku. Muzikanti se vykašlali na majoritní label, nahrávky si získaly skvělou pověst, zanedlouho je vydala firma Nonesuch a za další desku A Ghost Is Born už dostali Wilco s Jimem cenu Grammy.

Šestileté členství Jima O’Rourka v Sonic Youth (1999–2005) připomíná příběh chlapce Bóži Linků, který si vynutil členství v Rychlých šípech, ale pak zase odstoupil, protože viděl, že by rozložil celý oddíl. V té době se kytarista, původně pilíř chicagské scény, přestěhoval do Tokia. Žije tu dodnes a tady taky natočil své občasné návraty k melodické muzice. Nesmírně se povedl The Visitor (2009) – album o jediné dlouhé skladbě beze slov, kde v přirozených asociacích protékají všechny možné styly a melodické postupy. S japonskými muzikanty, kterými se v novém domově obklopil, natočil Jim O’Rourke v Tokiu nápadité, popové, pro současnost chytře refreshnuté album coververzí hitmakera Burta Bacharacha (na All Kinds Of People: Love Burt Bacharach zpívá Thurston Moore i Yoshimi, členka radikálních Boredoms).

Právě inteligentní, snad lze říct alternativní hitmakery z 60. a 70. let, mezi které patřil Bacharach, evokují aktuální Simple Songs. Žádné jednoduché písničky to nejsou: i když mají jasný zvuk kapely křížené s popovými dechy a smyčci, zase rády surfují po stylech a připravují překvapení. Úvodní Friends With Benefits se po necelé minutě zasekne, jako by se rozmýšlela, kterým stylem vyprávět dál; v Last Year se zas na dvacet sekund objeví smyčcový kvartet a zase zmizí.

03398334.jpeg

Tokio je v O’Rourkově hudbě opravdu slyšet: hlavně perfekcionismem, se kterým muzikanti výtečně odehrají neběžné rytmy, náhlé stopky a střihy; i zvukově je tenhle chamber pop až futuristicky čisťounký. O’Rourke se prostě rozhodl rozsekat do své koláže mírně historický styl, kde se popový sound pojí s neprvoplánovými melodiemi – jak to dělávali Van Dyke Parks, Harry Nilsson či Beach Boys v podivnějších momentech. Texty sarkasticky komentují deziluze a vztahy středního věku – ale ve srovnání s tím, jak býval štiplavý dřív, je dnes O’Rourke až podezřele „hodnější“ a nešije na nás záludnosti.

Není to album silných či původních melodií: což někdy dohání výtečné aranžmá, schopnost sáhnout k jazzové harmonii (hej, vrací se jazz?!), struktury jak z mikromuzikálu a uvěřitelné zpívání protagonisty. Na závěr můžeme lehce nekorektně připomenout, že O’Rourke má pověst egomaniaka, s nímž není snadné spolupracovat. Kdybychom to nevěděli, asi by nás to po téhle desce předvádivého stylu napadlo. Ale talentovaný bastard je ten O’Rourke pořád.

Hodnocení: 70 %
Jim O’Rourke: Simple Songs, (Drag City, 2015) 48:40

autor: Pavel Klusák
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.