Jim O’Rourke skládá v Tokiu pop-origami, občas mu vyjde dada-koláž

Novinka Simple Songs připomíná, že kytarista a producent kdysi vydával vlastní písničky – a teď se k tomu vrátil po čtrnácti letech. Na labelu Drag City vyšly i jeho dávné zpívané desky Eureka (1999) a Insignificance (2001). Pak už se stal O’Rourke létajícím cirkusákem: z experimentální scény si přinesl pověst producenta, který nemá problém vstoupit ve spolupracích do světa songů, vypálit kanonádu nápadů, skvěle to namixovat a hodit vaše album o dvě úrovně výš. Takže náhle už nehrál s Derekem Baileym, Fenneszem, K. K. Nullem, Johnem Faheym a Zeenou Parkins, ale produkoval Stereolab a Smoga a mixoval Joannu Newsom.

Legendou se stala jeho spolupráce s Wilco: firma Warner Music je vyhodila s (předem objednaným) albem Yankee Hotel Foxtrot, mimo jiné se jí zdálo, že O’Rourke na ně pustil moc noisových prvků. Ve skutečnosti to byl jeden z raných projevů „odluky“ muzikantů od omezeného světa velkých firem v internetovém věku. Muzikanti se vykašlali na majoritní label, nahrávky si získaly skvělou pověst, zanedlouho je vydala firma Nonesuch a za další desku A Ghost Is Born už dostali Wilco s Jimem cenu Grammy.

Šestileté členství Jima O’Rourka v Sonic Youth (1999–2005) připomíná příběh chlapce Bóži Linků, který si vynutil členství v Rychlých šípech, ale pak zase odstoupil, protože viděl, že by rozložil celý oddíl. V té době se kytarista, původně pilíř chicagské scény, přestěhoval do Tokia. Žije tu dodnes a tady taky natočil své občasné návraty k melodické muzice. Nesmírně se povedl The Visitor (2009) – album o jediné dlouhé skladbě beze slov, kde v přirozených asociacích protékají všechny možné styly a melodické postupy. S japonskými muzikanty, kterými se v novém domově obklopil, natočil Jim O’Rourke v Tokiu nápadité, popové, pro současnost chytře refreshnuté album coververzí hitmakera Burta Bacharacha (na All Kinds Of People: Love Burt Bacharach zpívá Thurston Moore i Yoshimi, členka radikálních Boredoms).

Právě inteligentní, snad lze říct alternativní hitmakery z 60. a 70. let, mezi které patřil Bacharach, evokují aktuální Simple Songs. Žádné jednoduché písničky to nejsou: i když mají jasný zvuk kapely křížené s popovými dechy a smyčci, zase rády surfují po stylech a připravují překvapení. Úvodní Friends With Benefits se po necelé minutě zasekne, jako by se rozmýšlela, kterým stylem vyprávět dál; v Last Year se zas na dvacet sekund objeví smyčcový kvartet a zase zmizí.

Jim O’Rourke: Simple Songs, (Drag City, 2015)|foto: Drag City

Tokio je v O’Rourkově hudbě opravdu slyšet: hlavně perfekcionismem, se kterým muzikanti výtečně odehrají neběžné rytmy, náhlé stopky a střihy; i zvukově je tenhle chamber pop až futuristicky čisťounký. O’Rourke se prostě rozhodl rozsekat do své koláže mírně historický styl, kde se popový sound pojí s neprvoplánovými melodiemi – jak to dělávali Van Dyke Parks, Harry Nilsson či Beach Boys v podivnějších momentech. Texty sarkasticky komentují deziluze a vztahy středního věku – ale ve srovnání s tím, jak býval štiplavý dřív, je dnes O’Rourke až podezřele „hodnější“ a nešije na nás záludnosti.

Není to album silných či původních melodií: což někdy dohání výtečné aranžmá, schopnost sáhnout k jazzové harmonii (hej, vrací se jazz?!), struktury jak z mikromuzikálu a uvěřitelné zpívání protagonisty. Na závěr můžeme lehce nekorektně připomenout, že O’Rourke má pověst egomaniaka, s nímž není snadné spolupracovat. Kdybychom to nevěděli, asi by nás to po téhle desce předvádivého stylu napadlo. Ale talentovaný bastard je ten O’Rourke pořád.

Hodnocení: 70 %
Jim O’Rourke: Simple Songs, (Drag City, 2015) 48:40