Julianna Barwick pokračuje v budování vlastního zvukového světa

Při práci na předchozí, opulentní desce Nepenthe Barwick odjela na Island, aby tam spolupracovala s členy kapely Múm, smyčcovým kvartetem Amiina nebo producentem Alexem Somersem. Nahrávání a produkce Will se podle tiskové zprávy ubíraly dost rozdílným směrem. Barwick nahrávala v nespočtu lokací, od zbořeného domu v Brooklynu přes továrnu na syntezátory Moog v Severní Karolíně po blíže nespecifikovaná místa v Lisabonu. Produkce se pak chopila sama, v mezičase stráveném na turné. Koncertní šňůry po světě zvuk alba pravděpodobně ovlivnily víc, než by se na první pohled mohlo zdát. Sama zpěvačka přiznává, že si při skládání mezi koncerty uvědomila, že by nový materiál mohl být rytmičtější, aby se dal lépe hrát živě. Pro celou nahrávku je ale ještě zásadnější stále se opakující pocit nekonečného pohybu a vztah ke konkrétnímu místu.

Čtěte také

Barwick na svých deskách vždy pracovala s prostorem – ať už fiktivním, zvukovým, nebo fyzickým. Jméno první nahrávky je ostatně spojené s dutým stromem, do kterého Barwick v dětství chodívala zpívat a poslouchat nekonečné ozvěny svého hlasu. Na aktuální nahrávce je ale zřejmé, že echo obalující zpěvaččin hlas je vytvářeno konkrétními místy. Tento pocit není způsoben jenom charakterem ozvěn, které nevyvolávají dojem, jako by byly vytvořené digitálními efekty. Oproti předchozím nahrávkám je totiž Will komorní, skoro písničkové album. Místa, na kterých se jednotlivé skladby nahrály, ovlivňují jejich atmosféru. Will je tak od prvních šumů ulice po poslední úder vibrujícího syntezátoru ukotvené v jasném místě a čase.

Co se moc nezměnilo, je zvuková paleta, kterou Barwick používá. Stále je hlavním prvkem kombinace hlasu a pár nástrojů, v tomhle případě hlavně syntezátorů, klavíru, smyčců a v jednom případě dokonce bicích bubeníka Chairlift Jamieho Ingallse. Namísto toho, aby se na dlouhé ploše budovala gradující smyčka hlasů, Barwick většinou nechává hrát nástroje, aby jejich repetitivní patterny vytvořily kostru písně, kterou pak obaluje svým hlasem. Je pozoruhodné, jak tato změna přístupu odhalila, v čem je Barwick silná. Komornější vyznění alba totiž dává vyniknout jejím skladatelským schopnostem a citu pro melodii.

Juliann Barwick - Will |foto: Dead Oceans

Barwick se ale přesto nevzdává svého autorského rukopisu, jen ho využívá v trochu jiném kontextu. V Same, jednom z mála tracků, ve kterých můžeme mít dojem, že občas zaslechneme i nějaký text, je spojení několika skladatelských přístupů nejvíc evidentní. V obřím zvukovém prostoru se rozdíl mezi hlasem a syntezátorem stírá a posluchač se utápí v organických ozvěnách nenápadně gradujících melodií. Na podobném principu funguje i závěrečná See, Know. Čtyřtónový melodický motiv připomínající Steva Reicha, podpořený extatickým groovem Jamieho Ingallse, nad kterým se v ozvěnách vznáší zpěv, opakující dvě slova z názvu skladby, dostává album do takřka tanečního závěru.

Will pravděpodobně nebude jedno z emblematických alb roku 2016, to mu ale v ničem neubírá na síle – nahrávka je další krok v budování vlastního, osobitého sonického světa. Ten sice může místy připomínat projekt Grouper hudebnice Liz Harris, jindy zase ambientní nahrávky Briana Ena, Barwick ale ze zástupu dalších ambientních umělců vyděluje lehkost, s jakou pracuje se zvukovým prostorem, a svébytná hudební představivost. Melancholie spojená s osamělým cestováním po koncertních štacích spolu se stále evidentní fascinací obřími echy propůjčuje albu atmosféru, která v současném popu nemá obdoby.

Hodnocení: 80 %