Kalifornský label The Flenser: ocelová pěst na reakcionářský metal

Když se zhruba před deseti lety dostaly extrémní formy metalu do širšího povědomí fanoušků standardizované indie hudby, vedly tenhle útok na průměrného posluchače labely jako Southern Lord, Ipecac nebo Hydra Head. Značky, které na stránky magazínů jako Pitchfork nebo The Quietus přinesly jména jako Sunn O))), Wolves In The Throne Room, Isis nebo Boris, měly jedno společné – zakládali je entuziasté, kteří sice rádi bourali zažité představy o metalu jako agresivní a machistické slepé evoluční větvi hudby, přesto vycházeli z pravého metalového undergroundu a mnoho metalových klišé udržovali při životě.

Od té doby se ale hodně změnilo – Aaron Turner, frontman zmíněných Isis a zakladatel labelu Hydra Head, vyhlásil v roce 2012 konec všem novým releasům na své značce. Southern Lord si v klidu opečovává svůj status a Ipecac, který společně s Gregem Wreckmanem provozuje Mike Patton, se v posledních letech spíš než na metal soustředí na desky Melvins a Marka Lanegana nebo na boční projekty Mikea Pattona – a ty jsou hodně kolísavé kvality. Živoucí metalový zvuk, který se zároveň nebojí naleptávat dávno přežité žánrové základy, je tak třeba hledat jinde. Zároveň ani není potřeba opouštět Kalifornii, kde Ipecac i Southern Lord sídlí.

Západní pobřeží Spojených států je totiž dlouhodobě epicentrem amerického metalu, ze kterého vzešly nejenom tři ze čtyř kapel velké trashmetalové čtyřky, tedy Metallica, Slayer a Megadeath, ale hlavně celá řada DIY undergroundových skupin napojených na soběstačnou síť labelů, klubů a obchodů s deskami. Na konci 90. let zrodila sanfranciská Bay Are kultovní one man projekt Jefa Whiteheada Leviathan, který se inspiroval v evropském black metalu, blízko Silicon Valley krátce působila i legendární kapela Weakling – ta si nesmrtelnost zajistila jediným albem vydaným v roce 2000.

Není tedy divu, že právě v San Francisku založil o deset let později Jonathan Tuite label, který můžeme bez nadsázky označit za vůdčí hlas scény experimentálního metalu – The Flenser, jak se značka jmenuje, stojí na ideologických základech cíleného překračování hraničních zdí, které jsou v konzervativním metalu skoro stejně tak vysoké jako nájmy v gentrifikujícím se San Francisku. I když značka původně vznikla jako platforma pro propagaci lokálního black nebo doom metalu a první release měl na svědomí jednočlenný blackový projekt Palace of Worms, postupně se transformovala v inkubátor elektronických, ambientních i postpunkových kapel.

Po poměrně bezpečných prvních dvou letech, kdy The Flenser vydával blackmetalové kapely jako Panopticon, Lake of Blood nebo Bosse-de-Nage a kdy také prostřednictvím split kazety s posledními poprvé uvedl na scénu dnes obecně uznávanou kapelu Deafheaven, přišel první výrazný krok do neznáma v podobě debutového alba dvojice Wreck and Reference nazvaného No Youth. Sofistikovaný nihilistický metal kapely v čele se zpěvákem Felixem Skinnerem v sobě na první desce kombinuje frenetické blackmetalové bicí, se kterými ale kapela zachází spíš jako se samply. Podobně pracuje i s vokálem, který organicky osciluje mezi sakrálním a nezúčastněným zpěvem a growlingem beroucím si jak z emo rocku, tak z teatrálního black metalu. Hlukové mezihry a komplikovaná dynamika pročísnutá intelektuálním odérem pak dávají dohromady desku, která vystřelila značku The Flenser na míle daleko z obvyklého metalového kontextu.

Wreck and Reference na Creepy Teepee |foto: Ivan Svoboda

Čtěte také

Podobně nadžánrově, i když přece jenom o poznání konzervativněji, působí kapela Botanist, ve které hraje i Nicholas Katich ze zmíněného projektu Palace of Worms. Botanist se neobrací do minulosti a na rozdíl od evropských kapel nevzývají pohanství ani původní mytologie, právě naopak – jejich východiska jsou spíš futuristická. Botanist sní o tom, že flóra zvítězí nad faunou a rostliny pohltí a ovládnou celou planetu. Tomu odpovídají jak názvy desek, třeba The Suicide Tree nebo Mandragora, tak i vizuální stylizace, která připomíná botanické atlasy z devatenáctého století. Svoji zelenou dystopii Botanist doručují posluchačům prostřednictvím blackmetalových blastů a překvapivě výrazných melodií, které připomenou třeba nedávno zaniklé Agalloch. Label Profound Lore, na kterém Agalloch vydávali, ostatně patří mezi základní inspirační zdroje The Flenser.

Při koncertech vypadají Botanist minimálně nestandardně – kromě klasické metalové sestavy nástrojů obsluhují třeba i harmonium a jsou oblečení v hnědých kápích, které zdobí věnce z různých druhů zelených rostlin. Právě tohle nabourávání stereotypů, které se projevuje třeba i absencí metalových riffů, kvůli které není skupina zahrnutá v ultimátním internetovém přehledu Encyclopaedia Metallum, je pro Jonathana Tuiteho zásadní. Vystudovaný filozof si od počátku svého koketování s metalem, které spadá do konce 90. let, moc dobře uvědomoval, že především black metal je pevně spjatý s krajně pravicovými názory a že spousta blackmetalových kapel staví svoji ideologii na vratkých základech povrchní interpretace Heideggera nebo Nietzscheho. Narušovat spojení black metalu s přesvědčením o bílé nadvládě je jedním z hlavních poslání Flenseru. Patří k němu i boj proti mizogynii, která patří v metalových textech k hodně oblíbeným tématům.

U Flenseru probíhá tenhle boj na naprosto konkrétních rovinách – jedny z nejvýraznějších kapel celé sestavy labelu mají totiž ve svém čele ženy. Příhodně pojmenovaná kapela King Woman, která loni na Flenseru vydala oceňovanou desku Doubt, funguje jako sólový projekt zpěvačky Kristiny Esfandiari – ta je jinak známá hlavně coby frontwoman shoegazové skupiny Whirr. V King Woman se od shoegazové estetiky odráží, zasněný vokál ale kombinuje s doommetalovými kytarami, které celý projekt přibližují někam k průsečíku Burning Witch, vlny francouzských romantických skupin v čele s Alcest nebo Amesoeurs nebo mysteriózní blackmetalové skupiny Velvet Cacoon. Připomenout může i aktuální hvězdu severského metalu, dánskou zpěvačku Myrkur.

Podobně výrazní jsou i Muscle and Marrow se zpěvačkou Kirou Clark, jejichž lakonicky pojmenovaná deska Love patří k nejčerstvějším položkám v diskografii The Flenser. Muscle and Marrow narušují metalová dogmata tak výrazně, že většině hardcore fanoušků nejspíš metal ani nepřipomínají – blíž mají k psychedelickému retro rocku, který zhruba před deseti lety oživoval folkový archeolog Greg Weeks na svém labelu Language of Stone. Muscle and Marrow připomínají posluchačům, že se metal nezhmotnil z ničeho, ale že má svoje pevné základy v intoxikovaném blues a dřevním rokenrolu. Tuhle estetiku, do které ale přimíchávají i jazz nebo prog rock, ostatně oživují i Kayo Dot, kteří loni společně se zmíněnými Botanist zahráli i v pražské Vile Štvanice a kterým aktuálně na Flenseru vychází album Plastic House on Base of Sky – to už je ale metalové spíš přístupem než zvukem.

 

Fear this person. @bunofficial

Fotka zveřejněná uživatelem The Flenser (@theflenser),Čen 19, 2015 v 2:45 PDT

Od pupeční šňůry pravověrného metalu se důrazně odstřihuje i projekt Black Wing, jehož loňská deska ...Is Doomed ze všeho nejvíc připomíná zmutovanou a začerněnou verzi lo-fi chillwavu s rezignovaným vokálem. Při poslechu ...Is Doomed si člověk nejvýrazněji uvědomí, že i když je black metal poměrně izolovaným žánrem, s ostatními hudebními styly jej bude už navždy spojovat solitérství hudebníků, kteří při tvorbě svých desek tradičně zasedají do domácích studií a přerušují komunikaci se zbytkem světa. Projekt Black Wing, za kterým stojí Dan Barrett z postpunkové kapely Have A Nice Life, vyměňuje kulometné bicí za pomalu odtikávající laptopové beaty a dokazuje tím, že existenciální úzkosti pozdního kapitalismu je možné vyjádřit různými způsoby – stačí, když jsou emoce silnější než přesvědčení posluchačů o tom, jak má ten správný metal doopravdy znít.

To je nakonec ten nejzásadnější vzkaz, který The Flenser má – Jonathan Tuite otevřeně vystupuje proti metalovému elitářství a podle svých vlastních slov nemůže vystát nenávist, která komunitu pravověrných metalových fanoušků směřuje k lidem, které posměšně a trochu opožděně označuje za hipstery. Nic jako hipsterský metal podle přesvědčení labelu The Flenser neexistuje a je naprosto zásadní, aby nová hudba pronikala k mladým lidem. Flenseru se tuhle misionářskou úlohu daří plnit výborně a způsob, jakým celá značka ničí pověst metalu coby zastydlého žánru pro bílé muže středního věku, je bezprecedentní. The Flenser potvrzuje teorii, že aby se jakýkoliv žánr mohl někam pohnout a vystoupit z vlastní sociální bubliny, musí se občas objevit někdo, kdo jej zničí zevnitř. Jonathan Tuite a jeho kapely tohle dělají a na troskách stylu zrozeného z popela spálených kostelů, bombových útoků na kluby a zavražděných muzikantů staví něco, co je kreativní, originální a navzdory ideovým východiskům celého žánru veskrze pozitivní a plné energie. I když ona energie často pochází z dobře maskovaného nihilismu.