Kdo potřebuje nové uši? Smrt a znovuzrození hudebních recenzí
S překotnými změnami v hudebním i vydavatelském průmyslu to už jeden čas vypadalo, že formát hudebních recenzí je mrtvé médium. Jenže názorová publicistika v éře internetu ještě neumírá a možná se jí ve skutečnosti daří lépe než předtím.
Vloni v listopadu se v hudebním průmyslu šířila „zaručená“ zpráva, že zpěvačka Rihanna se chystá vydat bez ohlášení novou desku ANTI. Fanoušci i hudební novináři zběsile dnem i nocí refreshovali její web, nicméně album pořád nikde. O to větší překvapení bylo, když se 27. listopadu objevila na portálu Yahoo na desku kladná recenze podepsaná novinářem Chrisem Riottou. Na první pohled na ní ale bylo cosi divného – počet skladeb, jejich název, úryvky z textů či žánrové charakteristiky v ní figurovaly jen jako obecné proměnné v hranatých závorkách čekajících na doplnění. Vysvětlení záhady na sebe nenechalo dlouho čekat, novinář novou desku Rihanny ve skutečnosti neslyšel – a ani nemohl, protože vyšla až o pár měsíců později. To jen portál Yahoo omylem vydal předpřipravený generický text recenze.
Vlastně by to byl celkem vtipný incident, kdyby nepřipomněl hořký fakt, že spousta recenzí, které vychází na internetu, vzniká dost možná právě takhle. V době, kdy si hvězdy vydávají desky bez předchozího ohlášení, svádí mezi sebou hudební publicisté závod o to, kdo o nahrávce napíše jako první a přiláká tak nejvíce čtenářů. Pečlivé proposlouchávání každé písně a detailní studium textů? Na to v úprku digitální éry už není čas. Jestli měli dříve hudební novináři před posluchači několikatýdenní náskok díky recenzním kopiím posílaným vydavateli, teď už všichni stojí na stejné startovní čáře. A nasnadě je i otázka, zda má ještě vůbec smysl psát dlouhé a detailní rozbory, když si desku můžou všichni zájemci poslechnout na streamovacích službách? I statistiky čtenosti na webu Radia Wave potvrzují, že recenze nepatří k nejčtenějším formátům, a vlivné zahraniční portály jako Noisey, Stereogum či LA Weekly tuto rubriku už zrušily úplně. Zvěsti o tom, že královská disciplína hudební publicistiky je mrtvá či se snad nachází ve stavu klinické smrti, jsou ale ještě předčasné.
Děcka z Twitteru
V devadesátých letech pořádaly velké labely all inclusive výlety za prvními náslechy velkých desek do zahraničí a jeden kolega mi vyprávěl, jak jakousi desku Rolling Stones slyšel při projížďce Prahou v luxusní limuzíně s šampaňským a hosteskami. Pozice recenzenta jako privilegovaného posluchače hýčkaného hudebním průmyslem ale rychle vzala za své na začátku tisíciletí, kdy internet všechno převrátil hlavou dolů. Prodeje kompaktů dramaticky klesly a velké vydavatele čekaly nekompromisní škrty. Jejich obětí se staly třeba hudební časopisy závislé na jejich inzerci. Jako kdyby nestačilo, že jim čtenáři ve velkém utíkali na internet. Trh s hudebními periodiky se začal hroutit a mezi těmi, které nepřežily, byl třeba kultovní britský magazín Melody Maker.
Nové časy ale přinesly i pozitivní změny – menší vliv korporací a možnosti alternativní internetové distribuce zdemokratizovaly šance kapel na cestu vzhůru. Své nové odbytiště našli na webu i novináři či amatérští pisálci, kteří mohli díky internetovým blogům psát, o čem chtěli – bez tlaku šéfredaktorů, omezení prostoru, ale zároveň zadarmo. Éra blogů s nadšeneckým psaním zrodila novou generaci publicistů, kteří zjišťovali, že i jejich menšinová témata můžou mít své čtenáře. Z duchu svobodomyslných blogů se zrodila popularita portálu Pitchfork Media (existujícího už od poloviny devadesátých let). V nulté dekádě se stal dominantním hudebním periodikem disponujícím obrovskou mocí udělat hvězdy i z dříve neznámých kapel. Převzal roli, kterou kdysi měly Rolling Stone či New Musical Express, a přitom zveřejňoval recenze tak dlouhé, že by je nejspíš neotiskla žádná papírová média ani v době své největší slávy. Od roku 2013 má portál dokonce i vlastní papírovou verzi – čtvrtletník The Pitchfork Review.
Ne všichni ale byli z nadšenecké internetové žurnalistiky nadšení. V roce 2009 hudební novinář Chris Weingarten prohlásil, že internetové blogy zabily hudební publicistiku, protože jejich primárním cílem je přilákat čtenáře, a ne upozorňovat na dobrou hudbu, jako to dělali seriózní profesionálové v hudebních časopisech. Demonstrativně pak v průběhu jedno roku zveřejnil na Twitteru tisíc recenzí, tři denně, aby dokázal, jak sociální sítě devalvují psaní o hudbě. Jeho proklamace smrti recenzí se ale dala číst i jako nářek nad pádem kultu hudebního publicisty – privilegovaného elitáře a strážce vkusu. To, že o hudbě může psát každý, je podle Weingartena devalvace kdysi váženého povolání.
Vliv sociálních sítí na hudební alternativu je neoddiskutovatelný. „Pitchforkem dneška jsou tweetující děcka. Kdyby se objevili noví Arcade Fire nebo Broken Social Scene, dávno by se o nich vědělo na sociálních sítích ještě předtím, než by o nich napsal Pitchfork,“ prohlašuje v článku na portálu Noisey publicista Ian Cohen. Jenže záplava nadšených emotikonů na sociálních sítích není něco, s čím by měli hudební publicisté soupeřit. Stejně jako se nikdy nemohli měřit s rádiem nebo televizí. „Přiznejme si, že když slyšíš píseň v rádiu, tak to má na tvé rozhodnutí koupit si desku mnohem větší vliv než cokoliv, co si přečteš,“ konstatoval legendární kritik Lester Bangs už v sedmdesátých letech, tedy době, která z dnešního pohledu vypadá jako zlatá éra recenzí.
Příběhy a názory
Psát postřehy na sociální sítě může kdokoliv, ale ne každému budou čtenáři jeho nadšení věřit. Internet jako nové médium hudební publicistiky si zrodil vlastní arbitry vkusu – Antony Fantano z YouTube kanálu The Needle Drop byl „JůTuber“ ještě předtím, než jeho povolání dostalo jméno. Jeho obsáhlé, často i více než desetiminutové recenze desek odebírá více než šest set tisíc předplatitelů a svým nehraným entuziasmem dokáže strhnout diváky k tomu, aby si album poslechli nebo zašli na koncert. Dalším kritikům z webových i papírových periodik, jako jsou Simon Reynolds, Steven Hyden nebo Ann Powers, vychází úspěšné knihy a jejich texty určují podobu moderního kánonu nejdůležitějších desek a trendů. Byť už jim nenaslouchá tolik lidí jako v minulosti, recenzenti rozhodně nevymřeli.
Změny na přelomu tisíciletí vypadaly dramaticky, hudební průmysl se ale přizpůsobil na novou situaci a přežil. Velké labely se vrátily na svoji dřívější výsadní pozici a pophvězdy jsou pořád nedotknutelné. A peníze pořád vládnou průmyslu, byť jejich vydělávání je dnes komplikovanější. Transformovala se také hudební publicistika a k dřívějšímu statu quo má vlastně blíže, než se na první pohled zdá. Stačí se podívat na netové hudební portály, které zápasí se stejnými neduhy jako kdysi papírové časopisy. Příliš se na nich nevyskytují negativní recenze, protože argumentovat v něčí neprospěch je vždy těžké. Nadržuje se zavedeným hvězdám – už ne kvůli inzerci z vydavatelství, ale spíše z důvodu návštěvnosti. A recenzní rubrika je často ve vleku různých exkluzivních premiér, ani tady to ale není nic nového.
Psát recenze v éře streamování je samozřejmě ještě o něco nevděčnější činnost než dříve, ale čtenáři si pořád žádají názor. Ten se u publicistů cení stejně jako schopnost popsat hudbu zajímavým způsobem, zasadit ji do souvislostí, otevřít ji pro posluchače novým interpretacím. Publicista je někdo, kdo dává čtenáři šanci poslechnout si nahrávku jinýma ušima, a vlastně je jedno, jestli promlouvá ze stránek tištěných médií, z YouTube, nebo z Facebooku. Stejně nezastupitelná je role objevovat dosud neznámá jména v záplavě desek, které se na nás hrnou. Algoritmy streamovacích služeb nikdy úplně nenahradí člověka. Přinejmenším nikdy nedokážou zformulovat čtivý a vyargumentovaný názor, proč zrovna tuto desku potřebujete ve svém životě.
„Základní funkce recenze před internetem byla, aby čtenáře přesvědčila o tom, aby si desku koupil, a mně se tehdy často stávalo, že jsem si koupil desku naslepo jenom proto, že jsem četl nějakou dobře napsanou, čtivou recenzi. Recenze dnes mají trochu jiný smysl – nemají ukázat, jestli ta deska je dobrá, nebo špatná, ale měly by posluchači vysvětlit, co je na ní zajímavého a proč by ji měl poslouchat,“ říká vedoucí hudební redakce Radia Wave Jiří Špičák, podle něhož je důležitou úlohou publicisty zprostředkovat posluchači kontext nahrávky. Respektovaný novinář Pavel Klusák, který pořádá kurzy hudební publicistiky, souhlasí. „Já si vůbec nemyslím, že recenze se píší kvůli hodnocení, ale kvůli tomu, že člověk uvidí v té hudbě nějaký příběh a převypráví ti ho tak, že máš pocit, že máš s hudbou něco společnýho a máš se o ni zajímat.“
Přečíst si dvě hodiny po vydání desky generickou recenzi – jako tu na desku Rihanny, kterou vloni omylem zveřejnil v listopadu portál Yahoo – je jako najíst se na stojáka ve fastfoodu. Vlastně proč ne, ale pořád bude dost čtenářů, kteří dají přednost návštěvě dobré restaurace – tedy propracovanému textu, kde se o desce dozví něco, co dosud nevěděli. A dokud takoví čtenáři budou, budou žít i hudební recenze.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
