Když je hudba spirituální zážitek. Mantrický drone metal a koledy v obchoďáku
Hudba je pro spoustu posluchačů náboženstvím a koncert rituálem, i když třeba nemá duchovní obsah. Dokáže převrátit svět vzhůru nohama nebo ho naopak pomoct poskládat do smysluplného tvaru. Jak se tedy projevuje spiritualita v hudbě?
Oblak dýmu vznášející se nad pódiem je stejně neprostupný jako hlukové stěny, které staví zvuk z masivních hradeb reproduktorů. Na pódiu stojí muži zahalení v kápích, seattleští dronemetaloví druidi Sunn O))). Jediným kytarovým riffem dokáží naplnit desítky minut vystoupení, kdy pak jen nehybně stojí. Podobně na tom je publikum. Hustý dým pročísne fialový laser, který má na ruce připevněná postava ve skleněném hábitu a s trnovou korunou z krystalků. Až takto rituální zážitek si můžeme odnést z koncertu.
V úvodníku aktuálního čísla britského hudebního magazínu The Wire, které se věnuje nadpozemským droneům a posvátným rytmům, se dočteme: „Píšeme-li o hudbě, aniž bychom si uvědomovali její spirituální rozměr, riskujeme, že ji při hodnocení omezujeme na frekvence a formu.“ Tvrzení určitě dají za pravdu i posluchači vychovaní v moderní sekularizované společnosti. Hudba má tu sílu uvrhnout nás do transu, dokáže hýbat s masou těl v jednom rytmu, projektujeme si do ní naše naděje nebo v ní hledáme porozumění, když zažíváme těžké chvíle.
The Wire se ve zmíněném vydání věnuje celé řadě střípkovitých témat. Ať to jsou příslušníci církve svatého Johna Coltranea, bluesový kazatel a gospelový zpěvák Washington Phillips, nebo hledání proroctví černošského hnutí Five-Percent Nation v textech rapových poslů z Wu-Tang Clanu – věřících, že jsou součástí pěti procent osvícených. O něco dál se píše o straight-edge kapelách Shelter a The Cromags, které na přísně ateistické scéně spojovaly hardcore s mantrami Hare Krišna. U nás si zas bouřlivých diskuzí užila v devadesátých letech metalcoreová skupina Kashmir 9:41. Hardcore totiž nevěřil v žádné společenské hiearchie a už vůbec ne ty nadpozemské. The Wire nezapomene ani na Sunn O))).
Hudba je jednoduše přítomná vždy, když se lidé snaží komunikovat s něčím, co je přesahuje. Tedy při jakýchkoliv činnostech spjatých se spiritualitou, ať už je definována jakkoliv. „Když vezmeme takový konzervativní příklad zpěvu v kostele, což je velice důležitý společenský i náboženský fenomén – na jednu stranu tu působí ten zvuk, masa hlasů, a zároveň fakt, že se lidé sejdou na jednom místě a provádějí nějakou činnost,“ popisuje etnomuzikolog a bývalý šéfredaktor časopisu His Voice Matěj Kratochvíl dva přístupy, jakými jeho obor zkoumá vztah spirituality a hudby. Předmětem je buď samotný zvuk a jak ho posluchači vnímají, nebo komunitní rozměr.
S kolegy aktuálně pracuje na výzkumu masopustních slavností, při kterých se schází prvky pohanské, křesťanské a důležitý je tu vztah k místu. Náboženství dnes ustupuje do pozadí, významnější je pospolitost. „To se projevuje tak, když rozjásané masky s muzikanty se spontánně nacpou do městské hromadné dopravy, hrají na své nástroje a vytvoří atmosféru téměř jako na rave party.“
Slova a náboženské obsahy mají velkou sílu, ale zvuk působí okamžitě, obchází rozumové vnímání a cítíme ho hned. Od toho se podle Kratochvíla odvozuje stavba varhan nebo zvonů. Platí to i pro nejrůznější podoby současné elektronické hudby. Posluchači někdy taky přináší oběti při hledání extatického zážitku, který je má vytrhnout ze zaběhnutého vnímání a přiblížit k sakrálnímu prožitku. Dobrovolně se vystavují nesnesitelné bolesti – jako když chicagský experimentátor Kevin Drumm při vystoupení v pražském klubu Neone dokázal nízkofrekvenčními linkami nepříjemně rozvibrovat celé tělo.
Vibrace symbolizující všeprostupující jádro používá dronemetalová dvojice Sunn O))). Pomocí nich a mantrických repetic na pódiích rekonstruuje druidské rituály, o nichž se dnes mnoho neví. Sunn O))) se inspirovali v dlouhotónných skladbách La Monte Younga, který studoval indickou klasickou hudbu. Ona prodleva, drone, je základní složkou této hudby. „V indické hudební teorii, která vždycky přesahovala do náboženství, je popisovaná jako jakýsi stabilizační prvek světa – jsou to dva tóny jako dva póly a nekonečný proud zvuku představuje jakousi osu světa,“ popisuje Kratochvíl.
Doba formalizovaných náboženství podle etnomuzikologa doznívá. Náboženský zážitek prý může nahradit jednotný nebo nějak organizovaný zvuk – řinčení zvonců v ulicích na Mikuláše, skandování na demonstracích nebo na fotbale, který se pro mnohé stal uctívaným náboženstvím, i kdyby měla být oltářem televize v obýváku nebo hospodě. Přitom ještě 20. století bylo na náboženské tradice především ve vážné hudbě bohaté, skladatelé se tak vyrovnávali se skutečností, kterou přinesla modernita. Uznávaný hudební kritik Alex Ross to tvrdí v knize Zbývá jen hluk: „Jde o reakci na společenské otřesy a změny, zkušenost se světovými válkami a genocidou.“
Jistý druh spirituality se dá hledat i v nejobyčejnějších věcech. „Jako když hrajou v obchoďácích koledy na Vánoce, pro většinu lidí je to vrcholný spirituální zážitek. Vánoce jsou jedním z mála reliktů sdílených napříč kulturami,“ říká Kratochvíl. Stejnou funkci ale může mít klidně i jednoduchá popová píseň nebo vyzvánění telefonu - opakování ritualizuje náš zážitek se světem a hudba nám tak dodává rovnováhu.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
