Klubový wrestling Bala Clubu ukazuje budoucnost danceflooru

Ze začátku se o těchto akcích mluvilo jako o britské obdobě legendární newyorské klubové noci GHE20GOTH1K, která vytáhla na celosvětový dancefloor eklektické mixování lokálních menšinových stylů, jako jsou queer ballroom/vogue s R’n’B a hip hopem. Bala Club těží z podobné hybridity a ochoty riskovat, jejich identita je však neoddělitelná od britské metropole. Platforma vznikla z konfrontace stylů, které ke kosmopolitnímu Londýnu neodmyslitelně patří. Reggaeton nebo obdobné karibské a latinskoamerické žánry se tak střetávají s abstraktním grimem nové generace nebo i instantně euforickým trancem a gabber hardcorem bělošské provenience. Taneční styly, jindy uzamčené v komerčně rozparcelované metropoli, žijí na Endless a následně vzniklé sérii Bala Club Nights pospolu, bez všudypřítomného dozoru vyhazovačů a zbytnělé ruky trhu.

Za Endless coby vrcholem ledovce undergroundové londýnské scény od počátku stojí hlavně producent Lexxi, jehož extrémně hořlavé tracky 5 Star nebo Red Eyez plné afro perkusí a nervních syntezátorů už loni zachvátily nejeden parket chtivý raveu pro 21. století. Lexxi, kterému brzy vyjde dlouho očekávané EP 5TARB01, funguje už delší dobu ve dvojici s reprezentantkou kolektivu NON Worldwide a tvrdého elektronické stylu africké diaspory Nkisi. Lexxi, zapojený i do módního průmyslu, na otázku po svém povolání odpovídá jasně: práce na lifestylu všemi dostupnými prostředky.

Propojený organismus Endless a Bala Clubu funguje jako typický zástupce současné experimentální elektroniky neoddělitelné od životního postoje, který menšinové imigrantské žánry staví do čerstvých, nesegregovaných souvislostí. Zakladatelé Bala Clubu, bratři s chilským původem Uli K a Kamixlo, odmítají exotizaci tresillo rytmu a španělských vokálů. Název Bala Club i logo jsou fanouškovskou deviací japonského wrestlingového týmu Bullet Club. Tělo kyborgského wrestlera v barvách Bala Clubu stojí pevně na třech jihoamerických nohách trojičkového rytmu a klade odpor zjednodušující sebekolonizaci. To výmluvně dokládá Kamiho tweet o tom, že když DJ hraje latinskou hudbu, není nejlepší nápad chtít po něm odrhovačku Gasolina od Daddy Yankee.

Jak říká experimentální producent M.E.S.H. ze spřízněného berlínského uskupení Janus, kolektivy jsou důležité, protože pomáhají umělcům budovat vlastní sonické jazyky a kontextualizovat jejich tvorbu dříve, než bude spolknuta clickbaitovými farmami. Podobně jako Janus i Bala Club odmítá žánrovou homogenitu a sdílí nechuť k dýchavičné agonii vinylového houseu a zaprášeného techna. Bala Club dává progresivním klubovým konstrukcím prostor nejen v off-space klubech, ale i na rádiové stanici NTS, kde hostí pořad Precious Metals.

Zásadní jsou ale pro Bala Club i autorské tracky. EP Elusivo, které letos na jaře vydal Uli K, má dokumentovat složité vyrovnávání se s identitou a genderem. Sám ve svých textech říká, že na něj žalují, a jeho projev je upřímným a hlasitým čtením deníčku. Představa o andělovi, který dal Ulimu sílu a pomohl mu vyrůst, je vypodobněna i v tísnivém klipu k singlu Hang Up. Ukazuje sebevražedné motivy známé z teenagerských blogů nebo obrazy izolace, neporozumění vlastnímu tělu i milovanému protějšku. Přes vybělené ateliérové scény s androgynním padlým andělem sněží červená pírka a zvadlé květiny leží zakrvácené ve vaně. Zneklidňující dojem ještě posilují prolínačky se záběry posmutnělého Uliho z průmyslové kamery. Po zhlédnutí tohoto klipu se nikdo nemůže divit spolupráci se stockholmskou Sad Boys Crew a Gravity Gangem, kterou Bala Club dlouhodobě udržuje. Ostatně citát Yung Leanova parťáka Bladeeho o „robotovi, kterému emoce dodávají až drogy“ je v mnohém podobný Uliho postoji.

Otázka, je-li možné své emoce vtělit do emotikonů a avatarů, je přítomná v celé vizuální prezentaci Uliho K. Volba kreseb krvavých ostnatých drátů, ohořelých logotypů nebo „deviantartových“ komiksových charakterů, jako je plačící andělská Hello Kitty, rezonuje s aktuálními trendy ve vizuálním umění. Kompilace Bala Comp Vol. 1 je v médiích často doprovázena komiksovým obrázkem lidí spojených s Bala Clubem, který vyhotovila ilustrátorka Miu Hatano. Připomíná aktuální vizualitu uváděnou do oběhu mimo jiné kolektivem Last Renaissance – ten spolupracuje s Danielem Lopatinem nebo umělkyní, kurátorkou galerie Mission Comics a editorkou vlivného blogu Sex Magazine Quintessou Matrangou.

Další zakládající člen kolektivu Bala Club, producent Endgame pracuje s odlišnou estetikou, kterou stihl za své krátké působení na scéně vycizelovat natolik, že jej nedávno na svou soupisku přidal i legendární britský label Hyperdub. Endgamovu vizi formovalo technické rozhraní CDJ’s přehrávačů, které zapříčinily nebývalou akceleraci klubové hudby. Prostředky, které tyto nástroje nabízí, pak podobně jako Kablam ze zmíněného Janus nebo producent Celestial Trax využívá Endgame k promyšleným kombinacím zdánlivě nesourodých žánrů. Mašinismus metalu a energie hardcore punku se tak často střetávají se současných hi-tech grimem a výsledné konfrontaci pak většinou dávají „nezápadní“ směr tresillo rytmy. Endgame takto přistupuje hlavně k patosu amerického nu metalu z období přelomu milénia, který osekává a vsazuje do střednědobých rytmů romantického tanečního stylu kizomba z Angoly.

Uliho bratr a třetí význačná postava kolektivu Bala Club Kamixlo je magazínem Dazed soustavně označován za nejlepšího londýnského DJe, kterého si do sestavy svého labelu Codes vybral i nu grimeový guru Visionist. Kamixlo sdílí s Endgamem stejná východiska, do popředí ale staví svoje latinskoamerické kořeny. Kamixlovy emblematické tracky stojí na přetváření starších reggaetonových hitů, ať už jde o remix Rakata portorikánského dua Wisin y Yandel, nebo ultimátní banger Paleta se samplem stejné dvojice. Přefouknutá basová linka a chaotická rytmika loni spolehlivě pustošila davy tanečníků i na sebeospalejší party a při neohlášeném střetu dokázala způsobit vytržení s nevratnými následky. Splxcity z loňského EP Demonico má navodit akustický i tělesný efekt wrestlerského chvatu suplex, během kterého zápasník chytí svého soupeře kolem pasu a zároveň s ním padne na záda.

Kamixlo se od HD grimeových producentů, jako je Drippin nebo Celestial Trax, liší tím, že svoji hudbu nekomponuje v široce rozšířených programech jako Ableton nebo FL Studio, ale její tvar modeluje z živelného djingu a klubové funkčnosti. EP Demonico a Kamixlovy příspěvky na Bala Comp Vol. 1 tak v sobě nesou šrámy z tohoto procesu. Výsledná forma nepůsobí tak chladně jako některé nu grimeové kompozice.

Zmíněná kompilace Bala Comp, která v červnu vyšla na labelu YEAR0001 spojeném s managementem Yung Leanových Sad Boys, není rekapitulací ani reprezentativním mixtapem ústředí Bala Clubu. Funguje spíše jako jakýsi „open mic“ pro zástup spřízněných autorů a autorek. Cílem desky má být dostat vokální hudbu do prvních řad danceflooru. Uli K ujišťuje, že žádný z vybraných tracků na jejich gigu neuslyšíte v nezměněné podobě, jsou prý přímo uzpůsobené k neustálému mísení a spojování. Většina z nich přesto rozhodně funguje jako silné písničky.

V tracku Schemin hostuje s Ulim K právě Yung Lean, Bladee a Thaiboy Digital zase v tracku Made of Glass cedí slova do Palmistryho křehkého dancehallu vyztuženého air hornem. V letním eurohitu Ballin Like Messi přihrává míč Uliho spolupracovnice Killavesi a její přítel, jihochicagský rapper Adamn Killa, jehož chytlavá erbovní hláška „A-damn!“ se zaryla do hlavy všem návštěvníkům proběhlého Yung Leanova turné. Příspěvek ambientně tranceové producentky SKY H1 působí jako flashback k začátkům Bala Clubu a beatům od producenta s ženskou soundcloudovou identitou Ana Caprix. Mezi ostatními dříve zavedenými zpěváky a zpěvačkami vyniká hlavně apatický a zastřený přednes nováčka Organ Tapes, který připomíná ragga dikci znehybněnou kodeinem z atlantského importu. Organ Tapes je častým hostem Bala Club Nights a objevuje se i na aktuálním Endgameově EP pro Hyperdub.

Logo Bala Clubu |foto: Bala Club

Na kompilaci úplně chybí Blaze Kidd, jehož EP Exclusivo bylo před dvěma lety prvním úspěšným výstupem Bala Clubu, i díky subtilní dancehallové produkci Palmistry. I přes absenci Blaze Kiddova ekvádorského vysokofrekvenčního vokálu je ale na desce slyšet silný latinský vibe, ať už v Kamixlově zacykleném bangeru Contigo, nebo Uliho lovesongu Mi Corazon. Uliho slovy Bala Comp Vol. 1 není fragmentární přehlídkou tracků, ale materiálem pro DJe a věčným statementem.

Tragická shoda okolností, že v době teroristického útoku v orlandském gay klubu Pulse zrovna probíhala latinská noc, v sobě nese jeden hořce pozoruhodný fakt. Mnohé zprávy totiž citovaly výroky otřesených svědků, že rytmickou střelbu zprvu považovali za djské efekty a součást hudby. Pro svobodné lidi je totiž jediná smysluplná střelba ta z djských přehrávačů. Statement Bala Clubu je tedy jasný – dívat se do budoucnosti s otevřeným hledím a vztyčenými „gun fingers“. Krev i slzy na funkčním vlákně schnou stejně rychle. Co zůstává, je pocit svěžesti a sounáležitosti.