Koncerty přes ISDN: Klub Terminal byl labyrintem kyberpunku a rájem zvláštních duší
Na velkém plátně se prohání Akira se svou motorkou po spletencích silnic Tokia ve vzdálené budoucnosti. Ta neslibuje nic dobrého. Jedno z nejznámějších kyberpunkových animé, které vidělo poprvé domácí publikum v polovině 90. let, překládá přímo na místě z angličtiny tlumočník tak, jak to pamětníci znají z obrazovek Československé televize. Takové zážitky si odnášeli návštěvníci kultovních Shock Nights v pražském Roxy, kam docházely stovky lidí. Stáli za nimi evangelisté kyberkultury z časopisu Živel. Přes ulici ležel natažený kabel vedoucí do protější budovy, do baru Terminal, který byl pro tehdejší underground, okouzlený hackerskými mýty a elektronickou hudbou, vyhledávaným útočištěm.
Temný Chuck nebo „holka, co řídila vojenský náklaďák“ byli jenom některé z postav americké party stojící za Terminalem, jak vzpomíná publicista a významný scifista Ivan Adamovič z Živlu. Od nich se poprvé někdy v roce 1995 lidi kolem časopisu dozvěděli, co to znamená slovo „fundraising“, když s nebývalým zápalem sháněli peníze na rozjetí jedné z prvních internetových kaváren a vyhlášeného kyberpunkového doupěte. Peníze pro ně problém nebyly, na což tehdejší alternativní kultura nebyla podle Adamoviče zvyklá.
Pro současného šéfredaktora Živlu Luboše Pavloviče, kterého všichni znají spíš jako LP Fishe, nebyl Terminal ani tak o samotném prostoru, jako spíš o lidech: „Přišli v době, kdy nebylo běžný, že by člověk měl doma internet nebo si něco stahoval. Měli ohromnou zásobárnu VHSek s filmy, který pro nás byly hrozně důležitý. Ačkoliv jsme o nich už tehdy psali, nikdy jsme je neviděli, jenom o nich četli,“ vzpomíná Pavlovič. Mezi prvními třemi promítanými snímky byl japonský kyberpunkový horor Tetsuo, zmiňovaný Akira nebo další kultovka Ghost in the Shell. Tohle všechno mohli zájemci u nás vidět jenom díky lidem z Terminalu. „Pak jsme teprve zjistili, že Akira je normálně v českých půjčovnách, akorát leží mezi dětskými animovanými filmy, kde ho nikdo z nás nehledal,“ dodávají oba s úsměvem.
Shock Nights se pořádaly od roku 1995, kdy zároveň vyšlo první číslo Živlu. Celkově jich nebylo víc než deset, ke každé z nich vytvářeli grafici magazínu plakát, a docházelo tak k propojování anglofonní a české komunity. Průsečíkem byla kyberkultura. Ne vždycky byla tématem večera –jako například tehdy, když v Roxy vystoupil pornoherec Robert Rosenberg a promítaly se japonské pink movies nebo porno viděné pouze v infračerveném světle. „Díky tomu jsme byli za větší úchyly, než nás všichni měli do tý doby,“ říká Pavlovič a vytahuje z paměti jeden nezapomenutelný záblesk spojený s večery: „Ten pocit nedokážu popsat – stojím nahoře na balkoně s Petrem Krejzkem a hrajeme Army of Lovers, zatímco dole je osm set lidí, který řvou: ‚Ještěěě!‘ Já jsem odsud odjížděl do Brna s pocitem, že jsem dobyl vesmír.“ Tou dobou – někdy kolem roku 1997 – už Terminal běžel na plné obrátky.
„Pro mě byl ohromný šok, když jsem do toho klubu přišel a tam byl nábytek od Bořka Šípka. Ještě jsem si neuvědomoval, že to je nějaká designérská hvězda. Ukazovala se tak taková podivná syntéza ‚posh‘ přístupů spojených s undergroundem,“ vysvětluje Adamovič a pokračuje: „Znali jsme to už z časopisu Mondo 2000, který tohle uměl podobně kombinovat. My ho hltali a brali hodně vážně.“ Klub, jak ho oba dva popisují, byl jakýmsi labyrintem místností, všude samé počítače, sál pro DJe nebo přednášky a jedna videomístnost, kterou si tajně pronajímaly páry. Podle Pavloviče vycházela struktura členitého prostoru zdobeného designovými lampičkami s křidýlky a se záchody z černého mramoru z hackerských mýtů – prostě se zašijete někam do kouta a tam surfujete na internetu. Do toho jste tam mohli potkat bývalou redakci předrevolučního Vokna, ze kterého se vyvinul Živel, nebo v knihovně Tobiáše Jirouse. „On vypadal jako taková opuštěná duše, tak jsme si říkali, že to je přesně typ pro nás,“ vzpomínala Ema Rónová, bývalá produkční Terminalu. „Byl to klub takových zvláštních duší,“ přidává se Adamovič.
Na 90. léta se tam děly převratné performance, jako třeba když DJ stál za pultem, do toho hrál saxofonista z New Yorku a zvuk se přenášel přes ISDN. Podobně „přes síť“ vystupovali The Future Sound of London s albem Lifeforms. Pavlovič dodává, že všechno kolem Terminalu souviselo s internetem: „Znamenal něco magickýho, co teprve přijde. Nikdo nečekal, že to přijde za dva roky. Všichni si mysleli, že někdy v padesáti už konečně budeme mít ten internet.“ O lidech stojících za klubem se navíc Prahou šířily vybájené historky: „Třeba jak vyhákovali jeden bankovní server a ty prachy přelili sem.“ Navíc prý dobře vypadali. Když kdokoliv z nich vešel do dveří, okamžitě si všichni ostatní mysleli, že jde o hackery. Holky se do nich údajně zamilovávaly jako na běžícím pásu. Měli dlouhé kožené kabáty a dlouhé vlasy. „Jak kdyby vypadli z filmu Vrána, takoví goticko-kybernetičtí lidi,“ líčí Adamovič a přidává se LP Fish: „Měli takovou pověst. Byl jsem rád, že se s nima znám. To byla přesně taková parta, která pro nás v devadesátkách znamenala underground.“
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
