Kornél Kovács a Studio Barnhus provětrávají strnulost v taneční hudbě

Snad každý, kdo si kdy pustil vysílání Boiler Roomu, má v záložkách svého prohlížeče uložené oblíbené momenty, k nimž se čas od času vrací. Za jeden z těch mých v uvozovkách může trojice ve složení Axel Boman, Petter Nordkvist a Kornél Kovács, která v rámci této populární série odehrála svůj set na konci roku 2013. V jeden moment tu do popředí najede sampl fantastické melodie pocházející z dávného suicidálního hitu If It Wasn’t for the Nights od ABBY – nepovede se sice úplně zvládnout drop a do pravidelného houseového rytmu se pletou směšné hlukové efekty, které zní jako by si pětileté dítě hrálo na Raster-Noton, ale kupodivu to zážitek neruší. Ze stropu se na djské mixy snesou konfety, někteří návštěvníci tančí na gauči a na vše dohlíží soška Panny Marie, která má za sepnutýma rukama zastrčenou neonovou tyč. Málokdo by to dokázal ustát se ctí.

K určitému stupni praštěnosti a neškodného uličnictví, který zde zachytily kamery, ale dochází ve spoustě tracků Studia Barnhus, za nímž zmíněné trio stojí a které kromě labelu označuje i název samotného nahrávacího studia ve švédském Stockholmu. Z původně maličkého projektu, který začal před šesti lety vydáním společné kompilace, se postupně stala respektovaná značka a domov pro různé švédské houseové projekty (neplatí to ale výhradně, viz skandinávský footwork Henryho Rodricka či na vědeckých modelech postavené algorytmy projektu Radioactive Orchestra).

Letos se tak už vydání dočkal Lukas Nystrand von Unge, jehož disco sacharóza It Always Rains se dost možná právě v tento okamžik kdesi točí na djském gramofonu, i kolektiv MLiR, který se svou bezelstnou nostalgií může připomenout debut The Avalanches. „Deskou roku“ je v případě Studia Barnhus ale určitě album The Bells od Kornéla Kovácse, dokonce by se dalo říct, že jde o největší nahrávku tohoto labelu dosud. Posluchač se při jejím poslechu o Studiu Barnhus dozví leccos podstatného, zároveň ale jde o skladby, které z katalogu vyčnívají.

Hravost, vtip a až dětsky působící úžas z nového je kvalitou, která v taneční elektronice mnohdy chybí. Kovács v minulosti tuto naivitu posiloval vokálními samply, které někdy jako v jeho výsostném loňském hitu Pantalón ani nedávaly smysl. I když nyní neslýcháme věty o roztržených kalhotách ani výzvy k tomu se pořádně ztřískat, neznamená to, že by bezdůvodná radost byla najednou pryč. Vlastně to nakonec připomíná něco jako hru na schovávanou. Kovács stráví padesát minut ukazováním svých schopností – některé tracky dovede až k očekávanému vrcholu, aby se mu nakonec obratně vyhnul, jindy o něj ani neusiluje. Někdy nás také spíše než k euforii a okamžikům, kdy nám do sebe vše jednoduše zapadá, nechá nakráčet do pořádné taneční melancholie. Výtečnou skladbu Gex postupně přerušuje – skoro jako by natruc. Až závěrečné přes minutu trvající finále, které má pusu roztaženou od ucha k uchu, prozradí, jak se věci ve skutečnosti mají.

Hodnocení: 85 %
Kornél Kovács – The Bells (Studio Barnhus, 2016)