Krásné hlasy a radši žádný názor: dědictví starého popu u nás ještě neumřelo

23. červen 2016

Když se mě přátelé na Wave ptali, jak ovlivnila československá normalizační pop-music dnešní hudební scénu, musel jsem upřímně říct: ten vliv je čím dál slabší, zaplať pánbůh. Model zpěvaček a zpěváků, kterým stojí za zády kapela nazvaná občas vznešeně orchestr, vzal za své nejenom díky změně režimu, ale i kvůli změnám technologií. Už jenom dostupnost syntezátorů a v závěsu za nimi možnost budovat domácí studia vzala státu (a zčásti i tehdejšímu Československému rozhlasu) to privilegium určit, kdo bude nahrávaný, zaznamenaný, distribuovaný, přítomný v médiích.

Už koncem 80. let lezli oficiální, diskriminační kulturní politice do zelí ti, kdo v několika málo soukromých studiích zaznamenávali Garáž, Psí vojáky nebo Dybbuk, anebo se rozhodli vydávat hudbu na vlastní pěst – jako když ještě před převratem prosadil Martin Kratochvíl oficiální uznání svého „družstva“ Bonton, vlastně nezávislého labelu.

Čtěte také

Mnohdy to nebyla politika, ale skutečně nové technologie, které rozhodovaly. Jeden z šéfů raného Radia 1 vmetl kolegyni Janě Kománkové do tváře památnou větu: „Na mojí stanici nebude hrát žádnej automatickej bubeník.“ Jak se záhy ukázalo, tyhle věci nemohl zastavit vkus několika konkrétních lidí, zvlášť když se jednalo o trendovou elektroniku, která vládne klubům v různých podobách od 90. let dodnes.

Snad nejčistším zrcadlem popu starého ražení jsou reality show ráže SuperStar: jsou vytvářené ne pro hudební, ale pro televizní publikum západního i postkomunistického světa. Zdá se, že má v sobě podobnou konzervativnost, ať už vzešlo z kteréhokoli režimu. Koncept krásného hlasu, který nemá žádný názor, jen dokáže takzvaně chytnout za srdíčko, tu pluje časem dál.

V českém mainstreamovém popu pak zčásti přežívá alibistická snaha neupoutat obsahem či názorem. Texty o ničem, postoje o ničem, kořeny nikoli v nějaké hudební subkultuře, ale v neurčitém popovém prázdnu. Jména ať si doplní každý sám: usměvavá dutost písničkářů, kteří ve skutečnosti prodávají ne umění psát songy, ale svou schopnost manipulovat a okouzlovat především ženské publikum. Vemlouvavá bezproblémovost stárnoucích chlapců, připomínající někdejší svazáctví. Submisivita vůči manažerům, která vede k auře hvězdy poslušné a pokorné, nikoli výjimečné. Anebo jiná verze názoru v nesnázích: lokální zpívající celebrita, která dokáže vášnivě názorově vzplanout během tří let pro pět zcela různých věcí.

03035662.jpeg

Je logické, že leccos přetrvává. Pop má tolik společného s emocemi: takže ve zlém i v dobrém pro něj nejsou rozhodující dějinné zvraty. Mohou měnit podmínky, ale jinak je to pořád o vyjádření touhy, okouzlení, tokání a euforie. Dobře to věděl Karel Plíhal, který tak brzo po takzvaném převratu napsal: Berounka plyne, jak plynula/ kdysi, král usíná na Karlštejně, / Berounka plyne, jak plynula, / v hospodě hrajou se písničky z minula, / a tebe miluju stejně / a tebe miluju stejně.

autor: Pavel Klusák
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...

Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka

hurvinek.jpg

3 x Hurvínkovy příhody

Koupit

„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka