Made In Valmez. Deska o nudě na maloměstě, která změnila budoucnost české hudební scény

3. srpen 2016

Málokteré album si v Česku získalo takový ohlas, že se k němu vážou generace narozené dekádu po jeho vydání. Skoro žádná deska neovlivnila tolik hudebníků a nevyvrátila tuzemskou trajektorii bigbítu směrem k intimnějšímu písničkářství, jak ho později praktikovali Priessnitz, Kittchen, post-hudba a Děti mezi reprákama. Made in Valmez, debut kultovní Mňágy a Žďorp, přitom neměl existovat.

Promiň, já už musim do továrny

Mňága a Žďorp byla na začátku devadesátých let kapela lokálního významu, které ujížděl vlak. S revolucí explodoval čas a boom zažívala i hudební scéna, kterou zaplavily releasy kapel stejného ranku (a často šlo už o druhé řadovky), jako byla Mňága. Jen té se stále nedařilo vydat svůj debut. Zastavit jeho vznik hned v začátcích chtěli manažeři malé nahrávací společnosti, která původně na Made In Valmez sama přispěla. „Volali nám první den, co jsme byli ve studiu, že si to rozmysleli. V pudu sebezáchovy jsem jim zalhal: už je to skoro hotové, teď už to nemá cenu přerušovat. Bylo to v momentě, kdy jsme stavěli bubny. Položil jsem telefon a říkám, kurňa, musíme něco dělat!“ vzpomíná Petr Fiala. Když desku krátce poté dokončili, nálada nebyla o moc lepší. „Přijeli jsme v noci ze studia domů, pustil jsem si to s kámošem na svém kazeťáku. Dostal jsem strašnou depku, že je to debilní. Že to vůbec nehraje, že to je prostě blbé. Strašně moc jsme tomu dali, ale výsledek je prostě blbý.“

Fiala se naštěstí mýlil, což se potvrdilo asi čtvrt roku poté. Vyšly první recenze a na koncertech se pokaždé vyprodaly všechny vinyly, které měli Fiala a spol. k dispozici. Potenciál Mňágy prý kdysi odhalil už Petr Váša. „Řekl nám takovým strašně vážným tónem: předběhli jste dobu o deset let. Strašně jsme se smáli. Říkal jsem mu: promiň, já už musím do továrny na noční. Skočil jsem na kolo a jel jsem do fabriky,“ směje se Fiala, který v té době obsluhoval turbogenerátor v teplárně.

03679436.jpeg

Akordy jsou trapný

Made In Valmez je hymna pro všechny, kdo se trápili na malém městě. „To bylo fakt příšerný. Neměli jsme prachy, neměli jsme auta, mrcasili jsme se pořád na stejném místě.“ Zatímco ve velkých městech vládla euforie z nových příležitostí, na okresech se trpělivě čekalo. Petr Fiala popisuje Valmez stručně jako „výpověď týpků, co chodí na malém městě na nezávislé filmy, shánějí si knížky v knihovnách, hudbu si hledají sami. Prostě to nechceš vzdát, i když žiješ v zapadákově.“

Fiala a jeho kamarádi trávili volný čas posloucháním Talking Heads, ale i Joy Division nebo Cure. Hudbu jako oni nicméně dělat nechtěli. Všichni hráči Mňágy za sebou měli historii depresivních, undergroundových kapel a teď to chtělo něco jiného. „Aniž bychom si cokoli řekli, začali jsme zpívat, dělat sbory, používali jsme akordy, to jsme nikdy předtím nedělali! Takový ty baréčka, to jsem nesnášel, přišlo mi to fakt trapný. A najednou jsme zjistili, že máme třicet písniček, které jsou sice hudebně veselé, ale textově realistické.“

Veselé písničky o smutných věcech

02661010.jpeg

Byl to právě kontrast úzkostlivých textů a naivních melodií s pověstnými saxofonovými sóly, který vyvolal u posluchačů vlnu nadšení. Když se o téhle podivné kombinaci nepříjemně realistického pohledu na svět a milých popěvků zmiňuje písničkář Dominik Zezula z Dětí mezi reprákama, popisuje jí jako typický mňágovský archetyp: veselé písničky o smutných věcech.

O několik generací mladší Fialův epigon na Mňágu vzpomíná jako na první českou kapelu, kterou začal aktivně poslouchat, aniž by to byla punková odrhovačka. „První deska, kterou jsem slyšel od Mňágy, byl soundtrack z Happy Endu. Začíná to songem Obraz pro výstavu koček, to je taková tříakordová odsypávačka. Říkal jsem si, super, další pankáči. Pak jsem byl zklamaný, že to je vlastně takový folčík,“ říká dnešní folkař a dodává, že Mňága měla zásadní vliv na to, kam se ubírala celá česká rocková scéna. Podle něj přinesla do tuzemské hudby dřív nevídanou intimitu.

03679448.jpeg

Byla jedna holka, ta mě měla ráda

Sám Zezula se k Mňáze nakonec probojoval skrze slova. „Fiala byl první člověk, který řekl: hele, sleduj, jak může text zapůsobit na celkové vnímání skladby. Uměl pracovat s takovým brutalismem, používá třeba gramatické rýmy, což je pravidlo číslo jedna z věcí, které dělat nemáš. Používá frázovité spojení jako ‚pořád tě mám rád‘, ‚možná se mi zdá, že život nemá smysl‘. Na Made in Valmez je song Byla jedna holka, který začíná: ‚byla jedna holka, ta mě měla ráda, já jí měl taky rád‘. Kdyby to zpíval kdokoliv jiný, tak je to prostě strašné,“ vysvětluje Zezula, který podotýká, že nejlepší čeští písničkáři měli tendenci vybočovat z pravidel tradičního songwritingu. Švejdík protahoval samohlásky a Topol používal disonantní rýmy. A Fiala zpíval o igelitkách.

Alžbětu Trusinovou z tria Neřvi mi do ucha, elektronických následovníků Mňágy a Žďorp, fascinuje Fialův cit v jednoduchosti. „Takové to popisování obyčejných věcí, které se stávají každému: ‚pak jde kolem Vašek a jeho sbírka igelitových tašek‘. Věci, které nejsou cool, ani sexy, ale jsou přítomné v životě každého člověka. A ukazují ten život vlastně nejlépe. Skrze ně se ukazuje ta obyčejnost.“

Obyčejnost Made in Valmez je až nepříjemně uhrančivá. Potvrzují to generace teenagerů, které v hospodách sborově halekají, že svět je jenom hodinový hotel, i když v době vydání desky ještě nebyly na světě.

autor: Jonáš Zbořil
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...

Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka

hurvinek.jpg

3 x Hurvínkovy příhody

Koupit

„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka