Malý princ James Blake se utopil ve smutku
Anglický elektronický písničkář James Blake pojal své třetí album The Colour in Anything megalomansky a s pomocí Bon Ivera či Franka Oceana natočil své nejambicióznější album. Nekonečný proud melancholického kybernetického soulu ale dává za pravdu těm, kteří mluví o nejpřeceňovanějším hudebníkovi současnosti.
„Byl jednou jeden malý princ. Bydlel na jedné planetě a ta byla o málo větší než on sám. A ten malý princ potřeboval přítele…“ Možná za to může ten pohádkový cover, ale při poslechu nové desky Jamese Blakea The Colour in Anything se mi zjevují pasáže z Exupéryho Malého prince. Bez mučení přiznávám, že knihu jsem vlastně nikdy nedokázal přečíst celou, ale některé ilustrace i části textu se mi vryly do paměti, aniž bych chtěl. S The Colour in Anything je to hodně podobné. Ať jsem se snažil sebevíc, nikdy jsem desku nedal na jeden poslech, ale vybavují se mi její jednotlivé momenty. Nejčastěji ty, které jsem slyšel těsně předtím, než jsem usnul. Stopáž sedmdesát šest minut, to vážně není nic pro narkoleptiky.
Možná že James Blake je přímo malý princ – osamělý snílek z jiného světa, kterého se snažíme pochopit, ale moc nám to nejde. Když se po raných zdařilých EP rozhodl, že místo bastlení beatů bude zpívat balady pro smutné duše, přišlo mi to trochu líto. Možná ale, že udělal to nejlepší, vždyť dneska už po post dubstepu neštěkne ani pes. A James už vydal dvě relativně úspěšné desky, okouzlil hvězdy, jako jsou Kanye West, Beyoncé i Drake, a začal žít s pocitem, že dělá velké umění. Třetí studiová nahrávka měla být jeho grandiózním uměleckým „statementem“, a tak se na ni snažil dostat všechno, co umí. Problém je v tom, že malý princ umí hlavně hloubat a rozjímat.
Zlé jazyky říkají, že stejně jako Motörhead skládá James Blake jen dvě písničky. Zatímco Lemmy a spol. psali tu rychlou a tu pomalu, James má obdobně v rejstříku jednu s klavírem a jednu s divnými beaty. Pro novou desku si zkusil najít ty správné kumpány ze smutné čtvrti – Bon Iver a Frank Ocean ho navštívili ve studiu a pomohli mu napsat to lepší z desky (I Need a Forest Fire, My Willing Heart). První jmenovaný i chvíli zpívá, byť do funebrálního marše prostřední části desky by se mnohem spíš hodil někdo s trochu dynamičtějším hlasem. Po následující Noise Above Our Heads by deska klidně mohla skončit, ale ještě nás čeká dalších dvacet pět minut vrávorání mezi snem a realitou. Teprve po Meet You in the Maze odletí Blake zpátky na svou rodnou planetu. Bojovat s baobaby.
Pořád mi přijde hodně zvláštní, že The Colour In Anything produkoval právě Rick Rubin, člověk, který pomohl na svět nejhlasitějším a nejarogantnějším deskám, které kdy mělo lidstvo k dispozici (Slayer – Reign in Blood nebo Beastie Boys – Licensed to Ill). U písňových sedativ jako Timeless nebo Waves Know Shores vlastně jednomu dojde, jak moc se mužské idoly v popu za těch třicet let změnily. Blakeovo kuňkání už není romantická póza ani rozervanost, ale čistá odevzdanost a bezvýchodné uplakánkovství. To máme za to, že jsme melancholického bílého nerda z Londýna podporovali v tom, aby zpíval soul. Jestli někde náhodou potkáte tohoto malého prince a poprosí vás, abyste mu nakreslili beránka jako v pohádce, bude lepší utéct, než vás unudí k smrti.
Hodnocení: 50 %
James Blake – The Colour in Anything (Universal, 2016)
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
