Mr. Oizo zve do církve pokleslého electra
Quentin Dupieux alias Mr. Oizo poslední roky dělí svůj čas mezi hudbu a filmy, přičemž to druhé převládá. Snímky Rubber, Wrong nebo aktuálně v našich kinech uvádění Fízlové, hajzlové / Wrong Cops v sobě mají radostnou podvratnost někoho, kdo přistupuje k tradiční umělecké formě z pozice mimořádně kreativního amatéra, který si může dovolit porušovat pravidla. Podobný pocit ostatně měl vždycky posluchač i u jeho hudby, kterou vydává od konce 90. let na francouzských labelech F Communications a Ed Banger.
Nečekané zvraty, neobvyklé samply, neortodoxní a často až extremistické efekty a hlavně primitivní energie taneční hudby, to byl vždycky Mr. Oizo. Proslavila ho reklamní znělka Flat Beats, která se dokonce před patnácti lety dostala na vrchol několika evropských žebříčků. Nyní se Dupieux po filmové přestávce vrací k hudbě a na albu The Church servíruje svůj osvědčený našláplý electro house. Smysl pro humor zůstal, výstředností je tu ale tentokrát tak nějak méně.
Mr. Oizo začínal svoji kariéru čistě tanečními EPčky, nicméně jeho první dlouhohrající desky Analog Worms Attack (1999) a Moustache (Half a Scissor) jsou plné ujetých smyček a beatů a mají blíže k abstraktnímu hip hopu anebo třeba turntablismu. Z hravého minimalismu se nicméně Oizo postupně dostal ke klubovému funkcionalismu a hlavně hutnému či rovnou agresivnímu electro houseu, jejž vyznává nová vlna pařížské elektroniky reprezentovaná labelem Ed Banger. Nikdy to ale nebyla pozice epigona, pro projekty jako Justice nebo Krazy Baldhead byl vždy jakýmsi guruem. (S Gaspardem Augé z Justice se ostatně Mr. Oizo potkal na soundtracku k filmu Rubber.) Mohutný řezavý sound elektro efektů se pak na čas stal poznávacím znakem stadionového EDM, k jehož čiré funkcionalitě se v některých momentech Mr. Oizo přibližuje na své novince The Church.
Současná americká vlna taneční hudby i britský post dubstep se berou až příliš vážně a Mr. Oizo tento problém nikdy neměl. I na novince popustil uzdu svým divným nápadům – iSoap vtipně smyčkuje funková kvákadla, Mass Doom je jako předváděčka efektů k testování hi-fi soupravy a Bear Biscuit vrší švihlé vokální samply. Všechno je to ale tak nějak zábava na jeden poslech. Podobné věci už Dupieux dělal i lépe.
A tak jste nakonec rádi za electro buchary typu Ham, Machyne nebo Torero, u kterých skoro cítíte drolící se omítku v klubech, kde si je DJ odváží pustit. Když v závěrečné skladbě The Church odříkává počítačem modulovaný hlas absurdní příběh o bloumání odnikud nikam, připomene nám Oizo, že je vlastně srdcem surrealistou, který ze všeho nejvíce miluje provokovat bláznivými nápady. Škoda, že nás o tom poslední roky přesvědčuje spíše ve svých filmových komediích než na deskách. Ta poslední The Church je bohužel jen další tuctovou položkou jeho diskografie.
Hodnocení: 60 %
Mr. Oizo – The Church (Brainfeeder, 2014)
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
