Na co tančím, když fotím: Vztah Wolfganga Tillmanse s hudbou zaujal Franka Oceana

30. srpen 2016

„S touto aplikací můžete vysílat přímý přenos odkudkoliv,“ ozývá se robotický hlas na začátku dlouho očekávaného alba Endless amerického zpěváka a rappera Franka Oceana, které doplnila pár dní po vydání další deska Blonde a více než třísetstránkový časopis. 

Na větu z úvodu Endless ke konci nahrávky naváže stejným tónem: „Můžete streamovat váš život v nekonečné komunikaci.“ Až později se ukázalo, že hlas patří trendsetterskému fotografovi, držiteli prestižní britské Turnerovy ceny a rovněž autorovi coveru Blonde Wolfgangu Tillmansovi, který ve své tvorbě dlouhodobě propojuje fotografii a hudbu. To se znovu potvrdilo, když letos vydal rovnou dvě EP.

Deníček tanečního parketu: Výstava fotografa Wolfganga Tillmanse je velkou událostí

03536460.jpeg

Nekonečné večírky vedené syntetickými zvuky a euforií syntetických drog, protesty v ulicích Berlína s transparenty Stop Boko Haram nebo portréty ruských LGBT aktivistů. To jsou snímky německého fotografa Wolfganga Tillmanse, držitele prestižní britské Turnerovy ceny a letošního laureáta fotografické ceny Hasselblad Award, které jsou do 27. prosince k vidění tak trochu mimo centrum dění na umělecké scéně, ve skromných prostorách Domu umění v Českých Budějovicích. Propojují podle starého punkového hesla osobní s politickým – připomínají důležitost boje za svobodomyslnost vedeného skrze taneční parket, ale také jedinečnost tištěné fotografie jako média v době zahlcené digitálními obrazy.

Dnes osmačtyřicetiletý Tillmans, který byl loni oceněn taky fotografickou cenou Hasselblad Award a po sedmiletém snažení přivezl svou výstavu do skromných prostor českobudějovického Domu umění, měl především s elektronickou hudbou velmi intimní vztah. Jeho první fotografická série zaznamenávala křiklavý život v nočních klubech po Hamburku. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let navštěvoval jako zapálený účastník i tichý pozorovatel raveové mejdany. Fotografie dokumentující nastupující acid house plnily hudební časopisy jako německý Spex nebo britský módní magazín i-D, kde v roce 1992 vyšla slavná série Lutz and Alex. Otevřená sexualita provokovala společnost na začátku devadesátých let jako večírky ve vybydlených budovách táhnoucí se několik dní – spojoval je boj za svobodomyslnost, ať už vedený skrze taneční parket nebo prostřednictvím nepotlačování vlastní přirozenosti.

Hudba hraje v Tillmansově tvorbě zásadní roli. Při každé instalaci výstavy se musí prostorem na závěr protančit se sluchátky v uších, jak řekl minulý rok v rozhovoru pro týdeník Respekt. Je to součást jeho pracovního procesu. Důležitý detail nevynechal ani v Českých Budějovicích nebo při instalaci svých „playback rooms“, kdy konfrontuje galerijní a muzejní prostory s oblíbenou hudbou. Právě tak se seznámil s albovým debutem Franka Oceana channel Orange, když vybíral playlist pro další playback room ve své skromné berlínské galerii Between Bridges. Setkat se osobně s americkým hudebníkem, který pomohl zbavit R&B machismu, měl až o něco později u focení portrétů k desátému výročí magazínu Fantastic.

Mezi focením společně vyzkoušeli noční život Berlína, kde Tillmans pobývá nejčastěji, a přestože snímky časopis nakonec kvůli právním sporům nepoužil, oba dva umělci se sblížili a ještě si pak několikrát na dálku telefonovali. Nemluvili jenom o autech, která milují – jeden jako vášnivý řidič, druhý spíš jako pozorovatel, což se ukázalo v Tillmansově poslední publikaci Cars. Později se fotograf po telefonu taky dozvěděl, že nepoužité snímky nakonec najdou místo – na obalu Oceanovy připravované desky Blonde a v magazínu Boys Don’t Cry. Tillmans se na díle rozprostřeném na tři platformy neměl podílet jenom fotkami. 

Album Endless doprovázené pětačtyřicetiminutovým filmem otevírá úryvek ze skladby Device Control ze stejnojmenného EP, které Tillmans vydal nedlouho po Franku Oceanovi. Tillmansova slova poukazují na absurditu života skrze neustálé zachycování přítomnosti nebo její streamování prostřednictvím chytrých telefonů. Chce tak podobně jako v Českých Budějovicích a na dalších svých výstavách poukázat na jedinečnost tištěné fotografie v době přehlcené digitálními obrazy.

Nahrávka Device Control pak hudebně odráží berghainovské techno a navazuje na analogovou tradici Cabaret Voltaire. Dál tu uslyšíme delikátní zvukové experimenty s hlasem nebo nečekaně taky remix skladby Make It Up As You Go Along od dnes kultovních SALEM, kteří z horrorové estetiky, goth synthwaveu a jižanského rapu stvořili žánr známý jako witchhouse. Ještě před Device Control stihl fotograf vydat EP 2016 / 1986, kde se kromě originálu zmiňovaného houseového tracku objeví tři skladby z osmdesátých let – pokud je řeč o ostrovní postpunkové éře, mají tentokrát spíš než ke Cabaret Voltaire blíž k synťákům Joy Division. A v kontextu současné vlny post-punku se rozhodně neztratí. Tillmans je nahrál ve stejném roce, kdy pořídil svůj slavný autoportrét z francouzských pláží Lacanau.

Obě EP jsou přirozeným pokračováním tohoto dlouholetého vztahu s fotografií a hudbou a právě ono propojení jim dodává jedinečné kouzlo. Při prohlížení jeho snímků na výstavách máme pocit, že nás obklopují samply současnosti i minulosti a někde v pozadí galerie hraje hudba těch, které portrétuje, ať je to Arca nebo Kelela. Když posloucháme fotografovy nahrávky, skládají se zas před očima křiklavé záblesky, jaké známe z jeho fotografií. 

autor: Miloš Hroch
Spustit audio