Neil Young protestuje proti gigantovi na potravinářském trhu

Neil Young je rocková hvězda s písničkářským gruntem a neutuchající vírou, že písní lze pomoci světu, že umění má být osobní, hluboce prožité a že má apelovat. Své šestatřicáté studiové album, nazvané The Monsanto Years, zasvětil jedinému tématu – společnosti Monsanto, která je obrovským hráčem na světovém zemědělském a potravinářském trhu a častým terčem kritiky mimo jiné kvůli vývoji geneticky modifikovaných potravin. Young, dlouholetý bojovník za práva farmářů a zakladatel festivalu Farm Aid, na novém albu bez servítků vyjadřuje svůj názor a nešetří ani kavárenský řetězec Starbucks, který s Monsantem spolupracuje. Latté už si tam prý nikdy nedá, napsal na svůj web, neboť mu tam upírají právo znát, co jí a pije.

Jaký ale může být dopad takhle vyhraněného díla, které se, co si budeme namlouvat, zrodilo v kontextu zábavního průmyslu, jehož velcí hráči od svých oveček chtějí, aby posluchače příliš neznepokojovaly, neb to neprospívá obchodu? Doba komerčního úspěchu protestsongů je dávno pryč, Young je ovšem v pozici, kdy si nemusí nechat diktovat, o čem psát a zpívat. Hlas lidu ale jeho úsilí komentuje všelijak. „Pochybuji, že posluchači poté, co deska dohraje, prozřou a uvědomí si, jak velké korporace odírají malé farmáře...,“ napsal jeden poněkud skeptický fanoušek na Discogs. „A kolik starosvětských rodinných farem, které Young tak chrání, vlastně vůbec ještě existuje?“ Své donkichotství si ale uvědomuje i sám autor. „Nemluv o korporacích, které nám okrajují práva, lidi chtějí slyšet o lásce,“ zpívá ve třetí písni alba a vcelku přesně odhaduje, jaký jeho nové písně čeká osud.

Neil Young + Promise Of The Real – The Monsanto Years|foto: Reprise Records

Fanoušci, kteří si album pořídí, je budou hodnotit především hudebně a příliš nadšeni asi nebudou. Neil Young je prostě Neil Young se svým nosovým zpěvem, výraznými melodiemi i tvrdošíjnými riffy a chytlavými odpovídačkami – v titulní písni dokonce udělá skoromantru z názvu nenáviděné korporace. Novinku ovšem nenatáčel se svou tradiční doprovodnou kapelou Crazy Horse, nýbrž s mladší sestavou Promise Of The Real, která zatím vydala jediné album a v jejíchž řadách působí dva synové velikána country music Willieho Nelsona.

Problém je v tom, že mladí Promise Of The Real jsou až příliš velkými fanoušky Crazy Horse, co do sevřenosti a průraznosti na ně ale nemají. Zní zkrátka jako nedomrlý revival. Nahrát své hned druhé album s Neilem Youngem je vynikající položka do životopisu a od Younga hezké gesto, nakonec se jim to ale nejspíš vymstí. Kapely synů slavných otců vytažené na chvíli nějakou hvězdou do první ligy obvykle dožívají ve vzpomínkách na těch příslovečných patnáct minut slávy.

V kavárenských řetězcích kafe nepiji, pokud nemám jó kofeinový absťák. Nepovažuji je totiž za opravdové kavárny. Zemědělství a potravinářství rozumím jako koza petrželi, k návratům do „zlatých časů, kdy svět byl v pořádku“ jsem obecně skeptický. Takže pro The Monsanto Years asi nejsem cílovka. A až zase dostanu chuť na Neila Younga, pustím si z jeho desek nějakou jinou, domrlejší. Třeba jeho poslední velké dílo, pět let starou Le Noise.

Hodnocení: 50 %
Neil Young & Promise Of The Real – The Monsanto Years (Reprise Records, 2015)