Nejlepší desky první poloviny roku 2016: Ultimátní průvodce Radia Wave

Anohni – Hopelessness (Secretly Canadian / Rough Trade / Hostess)

Zpěvačka Anohni společně se starou identitou odhodila i konzervativní zvuk dojemného barokního popu a pro aktuální desku Hopelessness angažovala dva nejpovolanější současné producenty – Hudson Mohawke dodal podloží z tučných laserových beatů a Oneohtrix Point Never dystopické linky zachycující hroutící se společenský řád. To, co z alba dělá desku roku, je ale zlomený, ale stále silný vokál, která se vznáší nad unikátním soundem a přináší zprávu o válečných zločinech, globálním oteplování a utlačování jinakosti.

Jessy Lanza – Oh No (Hyperdub)

Když se kanadská zpěvačka a producentka Jessy Lanza loni spojila s jukovým veteránem DJ Spinnem, bylo jasné, že chce se svým do té doby poměrně krotkým syntezátorovým zvukem něco dělat. Transformaci ale dokonala až na letošní desce Oh No, která je oproti debutu Pull My Hair Back ambicioznější, originálnější a po všech stránkách dotaženější. Jessy Lanza spojiila osmdesátkovou nostalgii se syrovým minimalismem a útokem na popová klišé takovým způsobem, že po retrománii nezůstala ani stopa. Props zaslouží i Jeremy Greenspan, který album spoluprodukoval a který se svými domovskými Junior Boys a deskou Big Black Coat zůstal těsně před branami našeho přehledu.

Bala Club – Bala Comp, Vol. 1 (YEAR0001)

Ve světě Soundcloudu, zazipovaných souborů a streamování je nutné alespoň jednou narušit hegemonii velkých desek a vyzdvihnout kompilaci, která spíš než zásadní statement zachycuje a uchovává ducha doby. Londýnský kolektiv Bala Club patří v roce 2016 k silám, které nejvýrazněji mění podobu klubové hudby a jména jako Kamixlo, Endgame, nebo Uli K ukazují, že kombinaci dekonstruovaného grimu, latinských rytmů a multikulturních imigračních vibes patří budoucnost. Na kompilaci Bala Comp, Vol. 1, kterou vydal label YEAR0001, najdeme třeba i výbornou hostovačku od Yung Leana, hlavní slovo ale má zmíněný „nejlepší londýnský DJ“ Kamixlo a Uli K.

Beyoncé – Lemonade (Columbia)

Beyoncé na šesté studiové desce pracuje podobně, jako třeba Dev Hynes (Blood Orange) na neméně oceňovaném aktuálním albu Freetown Sound – z osobních zkušeností, v případě Beyoncé konkrétně z nevěry, destiluje nahrávku pokrývající celospolečenské tematické spektrum. Na Lemonade nechybí odkazy na Stranu černých panterů a obecně na život Afroameričanů v současných Spojených státech, především ale jde o dokonale zabalený popový produkt – ať se na to koukáme z jakékoliv strany, Beyoncé si díky Lemonade definitivně upevnila pozici nejrespektovanější popové hvězdy současnosti. Tohle výsostní postavení jí navíc dovoluje nestát na jednom místě a experimentovat s různými žánry i přístupy.

Kovadlina – Životy těch druhých (self-released)

Pohrobek rozpadlé Hanby, punková kapela Kovadlina v čele s Banánem, přinesla do českého hudební kontextu pocit, který jsme dlouho nezažili – že totiž ještě pořád může existovat skupina, která svým fanouškům změní život. Kovadlina je nekompromisní a na debutové desce Životy těch druhých sází jednu punkovou hymnu za druhou. Samozřejmě se přitom Kovadlina nevyhýbá textům o nenávistných náladách ve společnosti nebo o osobní zodpovědnosti každého z nás – všechno dohromady to dává přesvědčivý melodický punk rock, který tady dlouho nebyl.

Palmistry – Pagan (Mixpak)

Výrazným trendem roku 2016 je rehabilitace dancehallu, paradoxně nejlíp ji ale provádí producent, který ze své podstaty machistický žánr polidšťuje a zbavuje siláckých sloganů. Benjamin Keating se na okrajové elektronické scéně pohybuje už několik let a tak si dokázal dobře udusat půdu pro svoji dlouhohrající debutovou desku. Album Pagan je vzdušná a dokonale minimalistická kombinace introvertních vokálů a křišťálově jednoduchých beatů, o které by nikdo před vydáním neřekl, že ji budeme tolik potřebovat.

The Body – No One Deserves Happiness (Thrill Jockey Records)

Doom metalová kapela The Body si před natáčením půvabně (a trefně!) nazvané desky No One Deserves Happiness vytkla za cíl vytvořit „nejodpornější popovou nahrávku všech dob“ a my musíme s uznalým pokýváním přiznat, že se jim to málem povedlo. Pomocí industriálních rytmů, zpomalených kytar a především charakteristického vokálu se The Body daří maskovat, že jednotlivé skladby mají v podstatě popovou strukturu. Pokud si ovšem pod slovem pop představíme protijed na motivační citáty a optimistickou budoucnost. U The Body totiž není optimistického vůbec nic.

Lil Yachty – Lil Boat (Capitol Records)

Výborných rapových desek byla v první polovině roku hromada: YG, Yung Lean, Domo Genesis, Skepta, Chance The Rapper, Kweku Collins, Silvana Imam, s přivřeným okem i ten Kanye. My ale do přehledu vybíráme asi nejsilnější debut roku. Drsný balič a virální celebrita Lil Yachty, který se odrazil od přehlídkového mola zmíněného Kanye Westa, na desce Lil Boat pokračuje v redefinování toho pravého atlantského soundu. Pomáhá mu v tom třeba Young Thug, na současné poměry je ale desce Lil Boat hostovaček poměrně málo. Lil Yachty je totiž nepotřebuje.

Mark Pritchard – Under The Sun (Warp)

Bez Marka Pritcharda by byly kostky na britské elektronické scéně rozhozeny úplně jinak – za posledních pětadvacet let stihl vystřídat role zakladatele tanečního labelu, producenta nebo remixéra a pod jmény jako Harmonic 313, Reload, Troubleman nebo Africa Hitech produkoval jungl, house, techno nebo digitální dancehall. Když po více než čtvrtstoletí konečně odhodil pseudonym, bylo to rovnou kvůli nejlepší ambientní nahrávce roku. Deska Under The Sun, pod kterou se výrazně podepsal i vizuální umělec Jonathan Zawada, propojuje bezmála pastorální folkovou atmosféru s vřelým analogovým ambientem a jemnými, takřka neslyšitelnými beaty. Výsledek zní jako setkání Boards of Canada s Pink Floyd na obětním kameni.

Car Seat Headrest – Teens Of Denial (Matador)

Při chválení indie rockových nahrávek je vždycky potřeba mít se trochu na pozoru – žádná scéna tolik netrpí publicistickým hypem a žádní fanoušci nejsou tolik lační po dalším svatém grálu, který by zaplnil prázdné místo po In The Aeroplane Over The Sea nebo Transatlanticism. Will Toledo, který jako Car Seat Headrest nedávno zahrál i na pražské Sedmičce, si ale veškerou pozornost zaslouží: letošní deska Teens Of Denial je minimálně stejně zábavná, ironická a dojemná jako to nejlepší od zmíněných Neutral Milk Hotel, Death Cab For Cutie, Bright Eyes nebo Okkervil River. Před deseti lety by možná zněl jako jeden z mnoha, v době, kdy indie rocková horečka dávno pominula, je ale Car Seat Headrest unikát. A Teens Of Denial se dají poslouchat celé léto.