Nicki Minaj se marně snaží vstoupit do stejné řeky
Americká rapperka Nicki Minaj vtrhla do absolutní špičky v roce 2010, kdy její verš ve skladbě Monster smetl i svatou trojici Jay-Z, Kanye West a Lil Wayne. Jenže čistokrevný hip hop tehdy začala z žebříčků vytlačovat vlna EDM a Nicki, která nikdy nezastírala svoje ambice stát se velkou hvězdou, zcela bez skrupulí přijala roli černošské Lady Gaga. K bizarním účesům, oblečkům a stylizaci do panenky Barbie přidala nakonec i nějaké ty hity (Super Bass, Starships) a stala se celebritou, jak si to předtím naplánovala. Nikdy se nicméně netajila tím, že od rozjuchaného eurodance se jednou chce vrátit k rapu. A na své třetí desce The Pinkprint svůj slib konečně plní.
Nicki Minaj je tady k nepoznání. Hned v první skladbě All Things Go medituje nad temnými stránkami své slávy a následná balada I Lied rekapituluje rozpad jejího vztahu. The Crying Game s Jessie Ware je pak rovnou čisté emo R&B. I zbytek desky se nese hodně v osobním duchu – ostatně název The Pinkprint má odkazovat na třináct let starou klasiku The Blueprint, na níž newyorský rapový král Jay-Z odhalil svoji citlivou stránku a prolomil jedno hiphopové tabu. Novinka Nicki Minaj se bude také hodně srovnávat s loňskou introspektivní deskou Beyoncé, která tady hostuje ve Feeling Myself, jedné z těch lepších skladeb.
Možná už mám Nicki Minaj až příliš spojenou s frivolním tanečním popem, že mi její „vážná“ poloha přijde maličko vykalkulovaná. Skladby se stopáží kolem šesti minut, v nichž přemítá nad nešťastnými osudy některých svých příbuzných, jsou dost přitažené za vlasy. O to víc, že veškerou vybudovanou atmosféru ve čtvrté skladbě Get On Your Knees zničí hostovačky Ariany Grande nebo popový kompromis Bed of Lies (feat. Skylar Grey). Těžko se pak divit, že na mě deska působí chladně a prázdně. Její rap je technicky dokonalý, hitmakeři Boi-1da, Dr. Luke nebo Hit-Boy sypou trapové beaty podle aktuální módy, v té masivní náloži devadesáti minut, které trvá deluxová verze desky, ale těžko budete hledat něco, co by vás zvedlo ze židle. Výjimkou je snad jen silná balada Pills and Potions a singl Anaconda, který skvěle funguje jako kuriózní „novelty“ hit. Tedy přesně to, co Nicki už nejspíš dělat nechtěla.
The Pinkprint je určitě nejlepší dlouhohrající deska Nicki Minaj a její návrat k rapu je pochopitelně velmi vítaný. Jenže k tomu natočit rapovou klasiku, k níž se budou vracet generace posluchačů, je potřeba i něco víc než excentricita a tým špičkových producentů. Tady je potřeba nějaká vize, kterou Nicki nějak postrádá. Už antičtí filozofové věděli, že nejde vstoupit znovu do stejné řeky, a The Pinkprint to bohužel potvrzuje. Ať se Nicki Minaj nezlobí, ale v kategorii ženského rapu zůstává na čísle jedna Missy Elliott.
Hodnocení: 70 %
Nicki Minaj – The Pinkprint (Young Money / Universal)
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
