Nostalgická mánie Stranger Things: Osmdesátkové synťáky hýbou popkulturou

Na úspěchu největšího seriálového fenoménu poslední doby, sci-fi hororové série Stranger Things, má nepochybný podíl množství kulturních odkazů, jimiž je prošpikována. Jejím autorům se povedlo stvořit dokonale plastický obraz popkultury osmdesátých let a prakticky každá minuta seriálu skládá poklonu mistrům, kteří osmdesátkové science fiction a horory definovali – ať už mluvíme o režiséru Stevenu Spielbergovi, Ridley Scottovi, Johnu Carpenterovi nebo o spisovateli a scenáristovi Stephenu Kingovi. Každý díl je napumpován přímými odkazy na jejich díla – například celá scéna hned zkraje první epizody, kdy Will Byers utíká před neznámým nebezpečím, je přímá citace záběrů z filmu E.T. mimozemšťan a takových případů najdete v seriálu spousty. Celkové osmdesátkové vyznění umocňují další prvky ve scénáři, jako jsou odkazy na příšery ve hře Dračí doupě, amatérská krátkovlnná rádia a vysílačky nebo reálné dobové reklamy a pořady bežící v televizi na pozadí. Díky pečlivosti, s jakou celý seriálový svět Matt a Ross Dufferové tvořili, ze seriálu neustále cítíte nostalgii a láskyplnou vzpomínku na dávno minulé dětství – kdo vyrůstal v Americe osmdesátých let, tomu pravděpodobně ukápne slza.

Ač pro někoho možná nenápadný, o to zásadnější prvek seriálu Stranger Things pak tvoří jeho hudební složka. Vedle skvěle použitých kultovek od Jefferson Airplane, Joy Division, The Clash a dalších vznikl rovněž rozsáhlý původní soundtrack. Ten vyšel ve dvou samostatných částech během srpna na vinylu a postarali se o něj Kyle Dixon a Michael Stein, jinak tvořící polovinu austinského synťákového kvartetu S U R V I V E. Dixon a Stein pro Stranger Things složili desítky kratších kusů v přísně minimalistickém stylu syntezátorových kompozic sedmdesátých a osmdesátých let, podobně, jako to dělají ve tvorbě své domovské kapely. Ani S U R V I V E ovšem nevzešli z hudebního vakua. Stranger Things představuje vlastně jenom určitou špičku ledovce – pro všechny fanoušky osmdesátkových synťáků totiž již řadu let existuje celá hudební scéna, která se občas označuje jako synthwave.

Za zásadní líheň synthwavu můžeme označit francouzskou deep-house scénu po roce 2000. Na tamních parties se ze synthpopvých projektů ovlivněných starým diskem a Daft Punk začal formovat nový – i když vlastně dokonale retro – sound, opírající se o přísně omezené prostředky – do rovných beatů míchané analogové syntezátory jak od Vangelise nebo německých Tangerine Dream, robotické vokály a retrofuturistická vizuální estetika starých počítačových her, seriálů typu Knight Rider nebo sci-fi filmů jako Tron. Mezi ty, kterým se nejvěrněji povedlo emulovat syntetický zvuk osmdesátek, patřily projekty College, Kavinsky nebo Anoraak, sdružené kolem labelu Valerie. Názvy jejich děl jako Testarossa Autodrive, Teenage Colour nebo Nightdrive With You i obaly desek čitelně doplňovaly celý obraz nostalgického vzpomínání, v rámci houseové scény se navíc nikdo nebál pohrát si s kýčovitostí a poslech nahrávek tak ocení i všichni příznivci brakové kultury.

Pro historii synthwavu a jeho expanzi z neony nasvětlených klubů byl zásadní rok 2011. V tomto roce totiž vznikl film Drive, jehož výrazný vizuální styl využíval velmi podobných prostředků jako zmiňované projekty ve své hudbě, vzpomeňte si například na jedovatě fialové logo filmu nebo ikonickou motorkářskou bundu hlavního hrdiny. Když režisér Driveu Nicolas Winding Refn hledal hudbu, která by účinně symbolizovala popkulturu 80. let, dostal doporučení na skladbu Nightcall od zmiňovaného pařížského producenta Kavinskyho. Na soundtracku k Driveu nakonec skončila i skladba A Real Hero projektu College, vytvořená v kolaboraci s kanadskými Electric Youth, a právě zařazení těchto dvou tracků do filmu mělo zásadní vliv na další vývoj synthwavu. Obrovský úspěch Driveu způsobil, že po několik následujících let jste si mohli na party v baru nebo klubu být téměř jistí, že minimálně jedna ze dvou zmiňovaných skladeb během večera zazní. Kavinskyho tracky se dostaly do televizních spotů megakorporací. Kombinace do detailu dotaženého stylu, popových melodií i lehce brakového vyznění vyvolala celosvětovou explozi a vznik dalších a dalších projektů inspirovaných francouzským synthwavem na sebe nenechal dlouho čekat.

Ve stejném roce, v jakém Drive bral útokem kina na celé planetě, nahrává za oceánem svoji první desku Seth Haley, známý jako Com Truise. Jeho alba Galactic Melt i následující In Decay, zveřejněné o rok později, dále rozvíjela estetiku synthwavu, nyní navíc s velkým důrazem na PC hry a 8bitovou grafiku. Úspěch těchto alb ve spojení s popularitou filmu Drive plně spustily synthwave mánii v Severní Americe a následující roky jste mohli sledovat přímo lavinu nových hudebních projektů vydávajících se zpátky časem. Mezi ty originálnější patří například texasští Lazerhawk nebo projekty kolem kanadského labelu Rosso Corsa Records (Mitch Murder, Lost Years ad.). Nezvratný osud žánru s tak přísně vymezenými hranicemi a omezeným počtem vyjadřovacích prostředků logicky stihnul i synthwave – v záplavě nových projektů, které často pouze kopírují jednoduchou šablonu, se z této scény vytrácí prvek novosti a s ním i ono éterické mojo, na kterém byl synthwave založen. Internet je dnes doslova plný osmibitových západů slunce, starých modelů ferrari a hudby, která už s osmdesátkovým brakem pouze nekoketuje, ale je od něj vlastně k nerozeznání, stejně jako jednotlivé projekty od sebe navzájem. Synthwave tak stíhá podobný osud jako vaporwave, witch-house a další žánry, jejichž definice je tak úzká, že se do ní vejdou vlastně jen kopírky původních umělců.

Mimo popsanou módní vlnu, zvanou synthwave, ovšem existuje ještě jedna, vlastně úplně oddělená scéna, která si příslušností k synthwavu asi příliš hlavu neláme. Zájem o Vangelise, Tangerine Dream a analogové krabice od Moogu zůstává – zatímco módní houseový synthwave si však bere za vzory hlavně slizké francouzské a italské disko a akční seriály, druhá odnož žánru čerpá odjinud. Zejména z hororových soundtracků: přísahá se zde na Rize Ortolaniho (Cannibal Holocaust), italskou kapelu Goblin (Suspiria) nebo Johna Carpentera, který svoje díla a dílka nejen režíroval, ale většinou také opatřil vlastní hudbou. I přes zjevnou zálibu v primitivních úderných arpeggiech, okoukaných z klasiky hororového žánru, představitelé této scény místo retra a osmdesátkového fetišismu daleko častěji zvuk rozvíjejí a modernizují.

Tradičním inkubátorem pro projekty a kapely tohoto druhu je metalová scéna, patrně právě pro jejich spojitost s kultovními horory a béčky. A přesně sem bychom zařadili domovskou kapelu S U R V I V E autorů hudby k seriálu Stranger Things, jejichž novinku v září vydává jeden z nejrespektovanějších metalových labelů Relapse Records. Stejné vydavatelství se koneckonců před deseti lety postaralo i o objevení pittsburghského dua Zombi, jednoho z prvních a zároveň nejzajímavějších projektů tohoto zaměření. Jeho členové dodnes tvoří sólově – bubeník Anthony Paterra dotahuje kosmický styl Tangerine Dream k dokonalosti se svým projektem Majeure a klávesista Steve Moore pod vlastním jménem kombinuje retro syntezátory s muzakem nebo technem.

Hudebníků, kteří ke své tvorbě přistupují z progresivní nebo hororové strany, je také bezpočet – zmiňme alespoň losangeleského producenta Umberto, berlínský label Giallo Disco Records nebo francouzského party-makera vystupujícího pod jménem Pertubator. I v Čechách má inkriminovaná scéna své zastoupení, jak se můžete přesvědčit například na některém z koncertů Jana Mikeše, vystupujícího v rybářském kloboučku pod pseudonymem Molly a vydávajícího kazetové nahrávky u pardubického labelu Stoned To Death.

Oldschoolově znějící synťáky samozřejmě nacházejí uplatnění i mimo scénu ortodoxních vyznavačů analogového pípání. Tento nakažlivý sound proniká napříč undergroundovými žánry, od posledních desek noiseového radikála Dominicka Fernowa (Prurient, Vatican Shadow) přes obskurní progrockové zaříkávání Ga'an až po vesmírné kompozice Stevea Hauschildta nebo M Geddes Gengrase. Bude zajímavé si počkat, jak na tento trend spuštěný Stranger Things mánií zareaguje mainstream. Možná si už za rok poslechneme nový track Pharella Williamse inspirovaný soundtracky Johna Carpentera. A možná bude seriál Stranger Things představovat pomyslný konec módní epochy synthwavu, tak jako ji film Drive odstartoval. Můžeme si ale být téměř jisti, že charakteristický klokot starých moogů neutichne, dokud nezhasne poslední elektrické světlo či dokud ho invaze mimozemšťanů nebo zombie apokalypsa nepromění v pouhou vzpomínku.