Od komerce ke komunitě. S Jakubem Jiráskem a Matyášem Švejdíkem o Miru, nejintimnějším českém hudebním festivalu
V Mirošovicích fouká studený letní větřík, za dveřmi zimní zahrady rozehrává první akordy Moin Moin, osvícená zapadajícím sluncem, a jediným klidným místem pro rozhovor s organizátory třetího ročníku komunitního festivalu Miro zůstává Jéčkova pověstná dodávka. Když Jakuba poprosím, aby se posadil vedle Matyáše, vanem se rozezní cinkání prázdných lahví od piva. Zvonkohra je ale vzápětí umlčena přátelským klidem, který je pro Miro – nejintimnější, a zároveň nejtajemnější hudební festival v Česku – typický.
Když jsem se na internetu pokoušel zjistit o Miru něco více, kromě Mira Žbirky jsem nenašel vůbec nic. Mohli byste mi trochu přiblížit, co vlastně Miro je?
Matyáš: Festival. Malej. Zahradní slavnost. Má to dokonce Tumblr. Ale ten je tak starej...
Jakub: Už dva roky neaktualizovanej.
M: Vlastně jsem ho sám nemohl najít. Takže fakt, nedá se nic najít.
To je nějaká marketingová strategie?
J: Neřekl bych, že to je marketingovej záměr. Přijde mi, že když lidi zveme osobně, má to už od toho pozvání trochu jinou atmosféru. Baví mě, že se vlastně neví, kdo sem vůbec pojede, a musí se psát kámošům, jestli o tom vědí a jestli pojedou. Není to takový to, jak sleduješ, kdo dal „maybe“, kdo „going“, a podle toho se rozhoduješ.
M: Ona je to spíše antimarketingová strategie, protože možná kdyby ten event byl, přijede víc lidí.
J: Pro řadu lidí je pořád ještě záhada, kde to vlastně je. Letos jsme třeba dávali jenom souřadnice. Není to sice bojová hra, ale pořád je to ještě trochu výlet.
Kdo za Mirem konkrétně stojí?
J: Konkrétně my dva, ale v rozšířený působnosti i naše kapely ±0 a Cold Cold Nights. A ještě Role.
M: Je ale nutný říct, že to je braný jako komunitní festival, takže spousta lidí, co přijede, jsou naši kámoši. Vlastně to nebylo koncipovaný tak, že to děláme my, ale že si to lidi udělají sami. Ono to takhle samozřejmě nefunguje stoprocentně a muselo se udělat nějaký jádro.
Podle čeho vybíráte kapely?
J: Žánrový omezení rozhodně nemáme. Jediný omezení je, že nechceme zvát moc známý kapely, ale spíš ty, který tady lidi uviděj poprvý v životě.
O kolektivu kolem Mira se často mluví jako o scéně…
J: Trochu to takhle vnímám, ale nechtěl bych sklouznout k tomu, abychom byli nějaká definovaná a uzavřená scéna.
M: Rozhodně to není vymezený tím, že bychom chtěli být uzavřený. Tím, že jsme se nechtěli někam přiřazovat, ale zároveň jsme byli jednotlivý kapely, říkali jsme si, že si něco takovýho musíme udělat sami. To, že do toho potom přibyli Role, Magda (Moin Moin – pozn. autora) nebo další lidi, to je úplně v pohodě. Dneska tady hráli Červen z Landmine Alert, který máme taky rádi. Nevnímám to jako svoji scénu, ale jako součást celý český scény.
Proč se festival koná zrovna tady?
M: Je to příhodný místo. Máme tady chalupu s velkou zahradou na samotě, je to kousek od Prahy. Občas jsme si sem jezdili udělat oheň a jednou jsme si řekli: „Proč tady jednou za rok neudělat takovouhle akci?“
Zde najdete více fotografií z minulého a předminulého ročníku.
A co na to říkají místní?
M: Od vesnice jsme docela daleko, ale zároveň je to na kopci, takže se to tam nese. Loni když jsme druhej den sešli do vesnice, tak místní říkali: „To jste vy, kdo tady dělal ten bordel celou noc!“ Myslím, že to hledali, ale ono je to trochu schovaný... Tady jsou takový vostrý místní.
J: Místňáci sem zkrátka nechoděj.
Plánujete Miro udržet jen v rámci hudby, nebo chcete program rozšířit i o jiné aktivity?
J: Já jsem letos navrhoval, aby se tady cvičila jóga, což Mates zakázal. Nebo se mu to minimálně nelíbilo.
Proč jsi to zakázal?
M: (smích) Já jsem to nezakázal! Zeptal jsem se Jakuba, kdo to bude předcvičovat, a on mi nebyl schopnej odpovědět.
J: Ptal jsem se Matese, jestli nezná někoho, kdo by to předcvičoval.
M: Říkal jsem, ať to tady klidně je, ale ať si sežene někoho, kdo to bude předcvičovat.
J: Ptal jsem se i dalších lidí z kapely a všichni se mi vysmáli, ale myslím, že to je dobrej nápad! Byl bych rád, kdyby tu byli třeba lidi, co dělají nějaký instalace a podobně.
Kdybyste měli filosofii nebo ducha Mira shrnout do jedné nebo dvou vět, jak byste to asi řekli?
M: Já to dost vnímám jako společenskej posun od „komerčních“ věcí k těm komunitním. Vlastně si myslím, že naše generace čím dál tím víc cejtí, že chce nějakým způsobem spolupracovat, že ty lidi se mají rádi a rádi spolu dělají nějaký věci. Myslím si, že to k tomu docela patří.
J: Kdybych měl říct, co to má za výsledek prakticky, tak je to absolutní absence reklamy, což je velkej rozdíl oproti jiným festivalům a aktivitám obecně. Myslím si, že se o tom málo mluví. V určitou chvíli o tom, že reklama ničí současný svět, věděli všichni, ale stalo se to tak obecně přijímaným faktem a nevyhnutelnou pakárnou, že už se to neprobírá.
Takže je Miro odpovědí na větší komerční festivaly…
M: Není to odpověď. My jsme založili kapelu, a když jsme existovali týden, nikdo nás na žádný festival nezval, tak jsme si říkali, že si ho musíme založit sami. (smích) Že si ho uděláme po svým. A není to vzdor.
J: To ne. Porovnávat to s komerčníma festivalama by od nás bylo nefér. Mně přijde fajn, že se to dá udělat takhle čistě pro radost.
M: Takovýhle akce se samozřejmě děly a dějí, je jich čím dál tím víc. Já to vnímám jako alternativu vůči větším festivalům. Není to něco, co by říkalo „Hele, velký festivaly jsou špatný“, to vůbec. Je to model, kterej se dá dělat jinak, ale stojí to nějaký úsilí. Spíš to vnímám tak, že scéna k tomu směřuje a to je dobře. Není to o tom, že se chceme s někým nebavit a že jsme proti něčemu. Je to prostě další věc mezi jinejma věcma.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
