Pantha Du Prince má novou práci. Stal se uspávačem hadů
Hendrik Weber loni oslavil čtyřicítku a začátkem letošního roku oznámil, že šestiletá pauza je u konce. V květnu tedy vydal novou desku s názvem The Triad. Ta ale moc optimismu do dalších let nenabízí, Pantha Du Prince se i přes veškerou snahu zasekl na místě.
Společně s Four Tetem nebo Švédem The Fieldem se v polovině nulté dekády Weber snažil najít alternativu k minimalistickému technu. Jako mnohokrát předtím mělo být tím kouzelným trikem polidštění a odklon od přetechnizovaného zvuku s industriálními prvky. Pantha Du Prince a další poslali kovové techno do sběru a přinesli nahrávky, které mají spíš poslechový než klubový charakter.
To se ale psal přibližně rok 2007 a éterické snílkovství dosahovalo svého vrcholu, neboť bylo v kurzu napříč žánry, od shoegazu až po elektronickou hudbu. Žádný estetický princip ale nemá sílu udržet si svou přitažlivost a výpovědní hodnotu navěky. A tak se s vlnami dalších a dalších producentů s chilloutovými kompozicemi začal původně pěkný nápad stávat karikaturou sebe sama a onen vyzdvihovaný „human touch“ se stal stejně sterilním jako dříve kritizovaná strojenost.
Že kouzlo přestalo působit, je znát i z Weberovy čtvrté desky The Triad. Pantha Du Prince zatím pokaždé přizval spřátelené muzikanty, aby mu pomohli desku vyšperkovat. Dosud se však jednalo o minimální zásahy. Kvůli The Triad spolu s Bendikem Kjeldsbergem a Scottem Mouem zasedli před prázdný papír a deska je od začátku jejich kolektivním dílem, i když je podepsaná jen jménem Weberova projektu.
Občas je těžké říct, zda je deska zvukově koherentní, nebo prostě nedokáže ničím překvapit a každý další poslech se stává čím dál větším utrpením. The Triad je bohužel tím druhým případem. Když nepočítáme závěrečnou Wallflower for Pale Saints, která zaujímá spíš roli tematického outra, nenajdeme na desce jedinou píseň, která by nekopírovala všechny ostatní. Jako kdyby Pantha Du Prince všechno vařil podle jednoho receptu – beaty, minimalistické basové linky i poskakující sekvence zvonkoher.
Pantha Du Prince má stejný pohled na věc jako jeho německý kolega Max Cooper. Mezi oběma je ale jeden zásadní rozdíl. Cooperova zvuková organika navozuje pulzující atmosféru a evokuje pohyb, tak jak to známe třeba u Jona Hopkinse. Novinka Pantha Du Prince je ale předvídatelnou deskou, která i přes velké ambice zaostává za staršími alby Diamond Daze nebo Black Noise a sklouzává do ospalosti. Tam, kde není prostor pro chybu, nemůže vzniknout žádný život.
Hodnocení: 50 %
Pantha Du Prince – The Triad (Rough Trade, 2016)
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
