Párák, gafa, trojzubec a špatný kapely. Čím vším žijí zvukaři?
Párák, trojzubec nebo rozplet, to je pár slovíček ze zvukařského slangu, kterým rozumí jenom zasvěcení. Je to základní technika, bez níž by se neobešel žádný větší koncert. Práce zvukařů nemusí být tolik vidět, respektive spíš slyšet, mnohdy mají však při vystoupení nezastupitelnou roli, kterou ocení ze všech nejvíc kapela. Protože tam jsou právě oni, kteří se o hudebníky starají a na kom leží velká část zodpovědnosti za kvalitní zážitek návštěvníků. Přesto si jen málokdo z publika jejich výkonu všimne. A to spíš tehdy, když něco nezní tak, jak má.
„Nejhorší jsou ti, co přijdou s iPhonem a pustí předtočený spodky, který nemusí být úplně vyladěný. Třeba neumí ani zpívat nahlas. To je kolikrát mnohem těžší než velká kapela, která má bubny a spoustu aparatury, to se nedá moc zkazit. Teda pokud kapela nějak spolupracuje a umí si sama vytvořit zvuk,“ vysvětluje zkušený zvukař a hudebník Peklo, vlastním jménem Petr Klouček, kterého můžete znát z elektropopového Prodavače nebo pražského punkového klubu Buben. Přestože už zvučí skoro deset let, před každým koncertem má trému. Cítí zodpovědnost, hlavně při větších koncertech, kdy si návštěvníci i víc zaplatí. „Mám pocit, že skoro v každý kapele je nějakej zvukař, což je jeden z důvodů, proč má člověk pořád trému,“ dodává s úsměvem.
Zvuková technika ho zajímala už od mala, víc než průmyslovka se zaměřením na sdělovací techniku mu ale dala práce v terénu. Z malého pražského klubu Café Na půl cesty vyrazil s kapelou na turné a zvučil i ve větších prostorech, zároveň se musel naučit pracovat s víc nástroji a stopami, než je v klasické sestavě – kytara, basa, bicí, zpěv. Většinu z toho, co umí, se prý naučil sám za pochodu.
S o něco mladším zvukařem, také samoukem, a producentem Tomášem Havlenem se shodují, že nejhorší jsou kapely, které neumí hrát potichu. „Přijede kapela, přiveze čtyři lednice s kytarama a všechno doprava. S tím nic neuděláš,“ stěžuje si s lehkou hořkostí v hlase Havlen. Myslí tím, že si hudebníci přivezou čtyři zesilovací aparáty s hlasitostí vytaženou do červena. Po chvíli se ale svěřuje, že mnohem víc než cokoliv jiného ho štvou špatné kapely: „Byly doby, kdy jsem zvučil hromadu revivalů. Za večer slyšíš dvě verze Knocking on Heaven‘s Door a jedna je horší jak druhá, to ti nedělá úplně radost.“
Na otázku ke zvučení v polních podmínkách oba říkají, že práce zvukaře kromě samotné kapely nestojí na prostředí, ale hlavně na spolehlivé technice. Ta ovšem třeba začínající zvukařku Kíťu, kterou nejčastěji potkáte za mixákem na pražské náplavce, zlobí často: „V dešti se bedny musí přikrývat hadrama, aby nezmokly a nic se nestalo. Nebo když vypadne proud a musíš někam běžet nahazovat pojistky. Žádný mikrofony nefungujou a všechno musíš přelepovat gafou.“ Nestěžuje si, vlastně jí to přijde víc jako výzva. Když se to naučí tady, vybavený klub už nebude takový problém. Co ji na zvučení nebaví? „Asi sklízení těch hnusných špinavých kabelů po koncertě.“
S tím ale nesouhlasí Peklo, pro kterého je motání kabelů téměř rituální činnost: „Je to zvláštní úchylka, ale mě hrozně uklidňuje, že si můžu po koncertě vlézt na pódium a srovnat si je. Je to vlastně příjemná práce, člověk má za sebou ten stres a ani se nemusí s nikým vybavovat. Úklid si rád udělám vždycky sám.“ A to také z důvodu, že vám to při práci pak ušetří spoustu času: „Kabely, to je snad to nejdůležitější, řekl bych.“ Kíťa ho doplňuje radou, která by se hodila nejen zvukařům. „Mít klidnou hlavu, když se něco nedaří a lidi kolem na tebe řvou.“
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
