Paramore na nové desce dospěli a můžou se zase smát

S každou novou deskou Paramore se řešilo personální obsazení a jinak tomu nebylo ani během příprav After Laughter, která je pojmenovaná podle momentu, kdy se člověk dlouho směje a poté přestane a na obličeji mu zůstane specifická grimasa. Přesně v té musela žít Hayley Williams několik posledních let. Na jednu stranu se tvářit spokojeně pro tisk, na straně druhé přetrpět různé životní změny a nefunkční vztahy uvnitř kapely – v roce 2015 z Paramore odešel basák Jeremy Davis, který se poté s Hayley Williams soudil (nejen) o autorství některých skladeb včetně největší hitovky Ain’t It Fun. Dále se do kapely vrátil po sedmi letech jeden ze zakládajících členů, bubeník Zac Farro, který také v roce 2010 neodešel úplně poklidně. Není tak divu, že nová deska zní velmi odlišně od těch předchozích.

After Laughter je umně komentováno videoklipy k dvěma vyšlým singlům Hard Times a Told You So, které předem prozrazovaly, že na této desce bude vše jinak, než na co jsme dosud od Paramore byli zvyklí. Odér původně pop-punkového zvuku, kterým se Paramore proslavili a který ještě zůstával na předchozí eponymní desce, je definitivně pryč. Hayley Williams, která byla vždy známá svými divoce rudými vlasy, vylézá v prvním klipu z nabouraného auta nově jako blondýnka – přerod frontwoman z teenage emo-diblíka do dospělé hudebnice je dokonán, ale vůbec není tak idylický. „Kam mám jít? Dej mi aspoň nějaké znamení. Uhoď mě bleskem, možná znova ožiju,“ zpívá v singlu Hard Times a introspektivně se vrací nejen ke své křesťanské víře, ale zároveň zdůrazňuje potřebu něčeho radikálního, co by jí znovu vrátilo naději.

V klipu k Told You So Paramore pro změnu využívají i díky zadní projekci až hitchcockovskou filmovou estetiku – rychlé jízdy autem zde odkazují na období nahrávání After Laughter. Ostatní členové Paramore si totiž všimli, že Hayley Williams je nejvíc v klidu a bez úzkostí právě při cestách v autě. To vše je v kontrastu se záběry, kdy Williams bloudí v šeru prázdným domem, což posiluje atmosféru úzkosti a nejistoty. „Z toho, co vím, to nejlepší je za námi a to nejhorší je před námi,“ strachuje se hned v úvodu skladby. Zatímco o hudbě z nové desky se to rozhodně říct nedá, co se týče komerčního úspěchu se možná se svou věštbou trefila.

After Laughter dobývá široký rejstřík postupů, který kapele nabízí osmdesátkový synth-pop. Nutno říct, že se však nejedná o doslovnou citaci, jako to dělá Blood Orange nebo Carly Rae Jepsen, ale spíše o úspěšnou aktualizaci zvuku novovlnných klasiků, jako jsou Scritti Politti, Devo nebo Talking Heads. Od těch se ale Paramore odlišují například průzračně čistým zvukem kytar nebo přiznanou inspirací žánry, jež v poslední době dobývají americké hitparády, jako je například afrobeat. Deska tak působí trochu retro, ale zároveň současně. K takové změně možná dopomohl i producent desky Justin Meldal-Johnsen, se kterým spolupracovali už na minulé desce. Ten v posledních letech osmdesátkový zvuk úspěšně využil při produkci desek M83, YACHT nebo Tegan and Sara.

Deska nicméně nepůsobí jako tah na marketingovou branku, naopak zní velmi organicky. A obsahuje také nejupřímnější texty kapely. V podstatě je to album o dospívání, které by mohlo kompletně fungovat jako soundtrack k posledním řadám seriálu Girls. Zklamání z neúspěšných vztahů, strach z vlastních chyb, pochyby ze směřování v životě a zároveň neobratné kroky za plněním svých snů nebalí Hayley Williams do složitých jinotajů, a naopak z nich tvoří rychlé, úsečné popové refrény, které se snadno zaryjí do paměti. Není to ale na úkor uvěřitelnosti a hodnoty celé výpovědi.

V osmadvaceti letech se Hayley Williams ocitla v nezáviděníhodné pozici: lidé ji stále vnímají jako ztřeštěnou, zábavnou a nespoutanou, kterou už ale vnitřně dávno není, protože po dvanácti letech v Paramore dospěla – vdala se, přežila několik možných rozpadů své kapely, více pochopila, kým je a kým chce být. „I’m no savior of yours and you’re no friend of mine,“ zní v skladbě No Friend hořký vzkaz fanouškům. Něčím je příhodné, že nejtěžší text na desce nezpívá ona, ale hostující Aaron Weiss z mewithoutYou.

V závěru alba úzkost v textech ještě zesiluje a melodie začínají být výrazně ponurejší. After Laughter ale nabízí nakonec překvapivé rozřešení a posluchačskou katarzi. V poslední skladbě Tell Me How se tempo výrazně zklidní a pochmurné melodie kytar nahrazuje klavír. Williams už nezní tak emotivně, naštvaně ani poraženě, jako spíš smířeně a v samotném závěru písně zazní zásadní věta: „I can still believe.“ Stále můžu věřit. A proto se po poslechu této desky nakonec můžeme snad aspoň trochu s nadějí zase smát. Paramore k tomu mají díky skvělé desce důvod přinejmenším jeden.

Paramore – After Laughter (Fueled By Ramen, 2017)
Hodnocení: 80 %