Parodická shred videa ukazují, že žádného hudebníka není třeba brát příliš vážně

Fenomén tzv. shred videí má své kořeny v roce 2007. Tehdy začal Fin Santeri Ojala pod pseudonymem StSanders zveřejňovat mixy originálních záběrů z koncertů či videoklipů s upraveným zvukem, který sám nahrál. Klíčové bylo synchronizovat zvuk s videem a nevymýšlet dodatečně nástroje. Princip tak byl poměrně jednoduchý – vytvořit věrohodná videa, v nichž by světoví muzikanti působili jako „žabaři“, kteří vystupují poprvé v životě, což se v řadě podobných výtvorů povedlo. Jedním z vůbec nejvydařenějších klipů je pak parodie velehitu I Get Around, v níž The Beach Boys definují to, co lze nazvat lobotomickým popem.

Shred videa se přirozeně stala velmi oblíbenými a vzhledem k jejich obrovskému počtu u nich lze prokrastinovat dlouhé hodiny. Vzbudila ale také silnou vlnu nevole mezi dotčenými fanoušky. Řada populárních klipů byla z YouTube smazána. Názor, že tomu tak bylo na popud labelů a ukřivděných kapel, je ale čistou spekulací, kterou nelze potvrdit.

Názvy některých videí – jako Muse Shreds – Their Worst Performance – nahrávají na smeč haterům, kteří sarkasticky tvrdí, že není rozdíl mezi originálním vystoupením kapely a parodickou verzí. Takové „pocty“ se od zvukových kutilů dostalo řadě interpretů, kteří světové stadiony „okupují“ už desítky let. Jmenovitě třeba Eric Clapton, Metallica, AC/DC, Queen nebo Kiss. Tito rockoví veteráni se stali terčem internetových komiků hlavně pro neskrývanou kolosálnost svých show. Jejich případy navíc dokládají, že jen z máločeho si lze v hudbě udělat větší legraci než z fanoušky zbožně uctívaných sól a kytarové ekvilibristiky. Ušetřen ale nezůstal ani letos zesnulý flamencový guru Paco de Lucía.

Vystřelit si lze krásně i z hudebníků, kteří se během své kariéry stali modlou alternativců. Stačí se opřít o jejich charakteristické znaky nebo jim do úst vložit smyšlený text. Úlisná parodie hitu Hoppípolla od islandských Sigur Rós, začínající Jónsiho falzetem „four thousand cats were killed, it makes me so sad“, je právě takovým příkladem, stejně jako tanečky Thoma Yorka synchronizované se shred verzí skladby 15 Steps.

I přes některé kousky hraničící s genialitou jsou ale shred videa přirozeně zábavou, která po čase vyčpí. Využívají totiž druh komična, který omrzí i škodolibé jedince. Člověk se tak omezí na sledování několika nejoblíbenějších klipů.