Pete Doherty, poslední z anglických růží a rockových floutků

Pete Doherty je kontroverzní postavou moderního indie rocku a názory na jeho současnou tvorbu mohou být různé, jednu věc mu však upřít nelze. Budeme-li mezi osobnostmi současné hudební scény hledat aspiranta na nálepku poslední z rockových ikon, většina z nás se zastaví právě u něj.

Tehdy nám bylo čerstvých sedmnáct, pravidelně jsme s mým nejlepším kámošem vysedávali v jednom z ostravských parků, popíjeli nejlevnější krabicové víno a představovali si, že jednou budeme slavní. Oba jsme se měli připravovat na maturitu a stát se úspěšnými ekonomy nebo si najít dobrou práci, které bylo v našem městě poskrovnu. Po večerech jsme se s tím tajně odmítali smířit a únik hledali v hudbě Peta Dohertyho a The Libertines. Hudbě mladé hvězdy, která nám rozuměla a byla vzorem nespoutaného života, který jsme chtěli žít. Měl vše, co kluci našeho věku chtěli – image rozervaného ztraceného básníka, stylový černý klobouk a hlavně kapelu, která se stala ikonou jedné generace.

Na internetu koluje video z roku 1997, kde se osmnáctiletého Dohertyho ptají, co si myslí o Oasis. Když v pohotové odpovědi parafrázuje Umberta Eca, zůstane moderátor v šoku a donutí ho ta slova zopakovat ještě jednou. Už tehdy se ale mnohem více než jako typický sečtělý intelektuál projevoval jako drzý floutek se sklony k exhibicionismu. Když o pět let později vyšla debutová deska The Libertines a svět vzápětí zjistil, že si Doherty pravidelně dopřává koktejl cracku, kokainu a heroinu, nebylo pochyb o tom, že populární hudba našla osobnost žijící podle klasických parametrů rockové hvězdy, jež v ní chyběla od dob Kurta Cobaina. V následujících letech se Doherty měl stát symbolem zatím poslední rockové revoluce.

Tou dobou se už Doherty objevoval – i díky románku s modelkou Kate Moss – na stránkách britského bulváru, jeho drogová závislost se stala nezvladatelnou. Vedla ke konci přátelství s Carlem Barâtem a v zimě roku 2004 i rozpadu The Libertines. Nikdo z fanoušků mu to ale tehdy výrazně nezazlíval, v hlavách obdivovatelů měl nedotknutelnou pozici a Doherty navíc všechny případné kritiky umlčel výborným debutem Down in Albion jeho nové kapely Babyshambles, který vyšel rok od rozpadu jeho původní formace. Doherty dokázal, že jeho charisma je tím, co dělalo The Libertines výjimečnými. Zatímco Barâtova formace Dirty Pretty Things pro nás byla jen další z desítek indie kapel tehdejší vlny, byly to hlavně desky Babyshambles s texty inspirovanými britskou poezií, které tvořily soundtrack dlouhým večerům v ostravské pustině a inspirovaly k zapíjení kodeinu vodkou.

V roce 2014 Doherty nastoupil na odvykací léčbu v Thajsku a jeho životní restart znamenal i restart The Libertines, který vyústil v novou desku Anthems for Doomed Youth. Ta byla sice překvapivě lepší, než se čekalo, ale chyběla jí stejná magie, kterou jsem postrádal i na jednom z prvních reunionových koncertů v Londýně. Už dávno jsem nebyl teenager, Pete Doherty nebyl pod vlivem drog (i když jsem o tom místy pochyboval) a můj nejlepší kámoš se svou přítelkyní nejspíš řešil, kam jet v létě na dovolenou. The Libertines hráli tak, jako by se žádný konec nikdy nekonal, sál burácel, Doherty texty sice jen tak mumlal, ale celá kapela chtěla ukázat, že všechen ten povyk kolem jejich návratu měl své opodstatnění. Jenže já jsem si tehdy uvědomil, že hlavním živitelem mého nadšení byla nostalgie po starých časech. Ani ta už ale v mých očích nezachránila Dohertyho sólovou tvorbu, nemluvě o obou nových singlech z chystané desky Hamburg Demonstrations. Album má být Dohertyho útěkem od rozjeté mašinérie The Libertines zpět ke kořenům – k malé kapele, malému managementu a pryč od únavného cirkusu velkých show. Někdo dříve, někdo později, nakonec jsme ale nejspíš všichni doopravdy dospěli.

„What became of the likely lads?“ Na konci příběhu doprovázeného magickou frází našeho mládí se jeden z nás stal právníkem vlastnícím designovou firmu, druhý věčným studentem žurnalistiky a Pete Doherty prozatím vyléčeným feťákem, který dělá hudbu už jen proto, že ho prostě baví. Nic není tak, jak jsme si to tehdy v sedmnácti představovali, ale i když se teď jednou za dva měsíce sejdeme, večer zpravidla končí tím, že na tyhle časy vzpomínáme. Ještě nejsme dost staří na to, abychom si připustili, že rockovými hvězdami už nikdy nebudeme, ale zároveň nejsme ani dost mladí na to, abychom tomu doopravdy věřili. Pete Doherty je, stejně jako hrdinka textu písně The Last of the English Roses, posledním svého druhu. Hrdinou kluků naší generace, který nám tenhle sen umožnil a živil naději v to, že se může stát skutečností.

Pete Doherty|foto: CC BY 2.0