Petr Vrba coby elektrický trumpetista i rockový romantik

Dvě alba, která se mi ocitla na otáčecím stole, mají společné to, že vyšla v tuzemsku, na vinylu kombinovaném s možností stažení za libovolnou cenu, a hlavně to, že na obou účinkuje Petr Vrba. Toho známe především jako hráče na trubku a vibrující reproduktory, na nichž mu šelestivě tančí kdeco od zrnek rýže přes párátka až k pingpongovým míčkům.

Především je ale Petr Vrba hudebníkem, jenž na tuzemské scéně nejvýrazněji reprezentuje étos současné západní improvizace a její oblibu v ad hoc sestavách, mezinárodní výměně a neustálém vytváření nových a nových skupin. Ty z velké části již nefungují jako regulérní kapely, ale jako průsečíky, v nichž se jednou za čas sejde několik z improvizačních harcovníků, kteří mají každý svou vlastní přehršel dalších sestav a zážitků. Identita podobných těles pak samozřejmě nevzniká nekonečnými hodinami ve zkušebně ani na dlouhých turné, ale setkáním tady a teď, do kterého všichni hráči vnášejí svou hudební minulost i to, co zažili odposledka.

Podobný přístup bývá kritizován za údajnou povrchnost, díky níž to nakonec všechno zní stejně, sám Petr Vrba v této strategii ale vidí svébytný étos – improvizátor musí být schopen rychlých rozhodnutí, nést za každé z nich kůži na trh a být schopen neustále naslouchat, hodnotit a smysluplně reagovat. „Představ si, že by k takové zodpovědnosti za každé svoje slovo byli nuceni třeba politici,“ napsal mi jednou.

Poisonous Frequencies - Torschlusspanik |foto: Meteorismo Records

V triu Poisonous Frequencies, jehož debut Torschlusspanik vyšel koncem října u Meterorismo Records, se Vrba sešel s jedním z majitelů labelu, (zdaleka nejen) kytaristou Tomášem Procházkou, a rakouským bubeníkem Didim Kernem. Několik vystoupení – a bylo jasné, že tahle sestava si zaslouží název a opakované inkarnace koncertní i studiové.

Trojice, která svou kytaru, trumpetu a bicí mohutně doplňuje a zkresluje nejrůznějšími ohýbači zvuku na elektriku, vytváří působivý nářez, v němž se všelijak destruovaný improvizovaný rock střídá s tiššími pasážemi z šelestů, bručení a cinkání. Po celých čtyřicet minut jsme vystaveni atakům bujnosti, s jakou trojice všehoschopných instrumentalistů ničí rockový kánon, přechází z breaku do breaku, šmodrchá příslovečné kličky na kapesníku a zjevně se u toho královsky baví. Tak známe Poisonous Frequencies z koncertů, tak je slyšíme i na debutovém albu, které bylo nahráno u Ondřeje Ježka ve studiu Jámor. A zde je má jediná výtka – ten zvuk je vzhledem k žánru a nasazení kapely možná až příliš čistý. Trocha špíny a punkových pih by celku v mých uších přidala na půvabu. Třeba trio příště vydá záznam živý, méně učebnicový.

Písničkářství z mlhy

Rouilleux byl původně sólový projekt Luboše Rezka, jehož snahu snoubit rockové písničkářství s noiseovou improvizací známe z již neexistujících The Ruin of Ruins. Na druhém albu ale už Rouilleux byli tři. Martin Sýkora se stará o baskytaru a syntetizér, Petr Vrba kromě trubky a klarinetu i o bicí nástroje. Na novince The Spoils vydané společnou péčí Polí pěti a Vrbovy značky Unusual Records se sestava nemění.

The Spoils, to jsou tři písně na jedné straně velké desky, druhá strana i obal jsou zasvěceny výtvarnu, při němž si na své přišla zejména plechovka s červenou barvou – pozor, trochu se odlupuje a ulpívá na všem, co s ní přijde do styku. Třeba na žlutém obalu alba Poisonous Frequencies, které mi v hromádce psaveckých povinností leží hned vedle.

Poslech alba je ovšem lahůdkový. Všechny tři písně se nesou ve středním tempu, mají líně chytlavé melodie, které se bezvadně broukají, a chlubí se aranžérskou schopností udělat z mála opravdu hodně. Rezek je z těch písničkářů, kteří přísahají na unavený vokál, rozostřenou kytarovou mlhu, úsporný rytmus bez fintiček a kompoziční strohost, což je přístup, který vyznává již desítky let kdekdo – svou pionýrskou roli zde sehráli mimo jiné Velveti a Sonic Youth –, Rouilleux těmihle nepřekvapivými zbraněmi ale umí zachrastit opravdu působivě.

V prvním čísle exceluje Vrbova romantická trumpeta, druhá píseň staví drásavý zpěv na pozadí šumivého kolovrátku – že by hostující k!amm s elektronikou? –, ve třetí je písňová struktura košatější a z folkové baladičnosti kapela přejde do vazbícího hlukového nářezu. A víc toho vlastně není potřeba, takhle povedených skoro osmnáct minut bohatě stačí.

Rouilleux - The Spoils|foto: Polí5

Petr Vrba je hlavní postavou této recenze proto, že se ve stejném čase podílel na dvou tolik odlišných albech, nikoliv proto, že by na nich hrál prim. V Poisonous Frequencies je rovnocenným členem trojice, v řadách Rouilleux dává své hudební schopnosti do služeb frontmanových písní. Spočítáme-li hráče na obou albech, můžeme říci, že je jedním ze sedmi statečných.

Poisonous Frequencies – Torschlusspanik (Meteorismo Records, 2016)
Hodnocení: 70 %

Rouilleux – The Spoils (Unusual Records + Polí5, 2016)
Hodnocení: 70 %