Poslechové večírky vrací hudbě sociální funkci

24. únor 2015

Na konci 70. let vypustila firma Sony na trh svůj slavný přehrávač walkman, který se rychle stal nejoblíbenějším přístrojem na poslouchání hudby. Nápad prý přišel od samotného ředitele firmy Masaru Ibuky, který si chtěl na svých letech do Ameriky nikým nerušen užívat svoje milované opery. Nikým nerušen je důležitá charakteristika, typickým obrazem hudebního fanouška se od té doby stala osamělá postava se sluchátky nebo špunty na uších oddělená od zbytku světa.

Hudba ale měla odjakživa sociální rozměr a bez možnosti sdílet zážitek s někým druhým se o hodně ochuzujeme. Nakonec je jen jedna věc lepší než poslouchat hudbu – poslouchat ji s někým druhým. Pochopila to i nová generace fanoušků, kteří pořádají poslechové večírky, kde si společně pouští písničky a povídají si o nich.
Už to dávno není jen móda v hipsterských epicentrech, jako jsou Brooklyn nebo Berlín, poslechové večírky se konají třeba v Brně, kde se na studentských privátech schází skupinka kamarádů a vzájemně si pouští svoje objevy.

Čtěte také

„Je nás tak pět či šest lidí, kteří tvoří tvrdé jádro, a ještě si k tomu zveme další přátele. Takže teď nás bývá pravidelně kolem deseti,“ říká Ivo Macík, čtyřiadvacetiletý student, který spolu s kamarády pravidelné měsíční poslechové seance pořádá. Nápad prý vznikl v hospodě a uchytil se. „Je to o tom, že si každý přinese dvě písničky a společně si je pouštíme. Před každou je vždycky nějaký úvod, ať už odborná reflexe, nebo čistě osobní důvody pro volbu písničky, ať už to jsou nějaké emoce, které u ní cítím, anebo třeba to, že v ní hraje tamburína.“ Pak už všichni pozorně poslouchají. „A po té písničce se o ní bavíme a ostatní na ni sdělují svůj názor. Co si o ní myslí, nebo co jim připomíná,“ říká Ivo Macík, který přiznává, že při poslechovkách objevil spoustu zajímavé hudby, na kterou by dost možná nikde jinde nenarazil. Selekce přitom nemá žádná žánrová omezení. „Měli jsme tam osmibitové soundtracky z počítačových her, country, tvrdý metal, jazz nebo piano,“ vysvětluje Macík.

V trochu větším a také veřejném měřítku organizuje poslechové večery Fórum pro architekturu a média 4AM v brněnském kulturním prostoru Praha. V nedávno otevřené kavárně u Pražákova paláce se od února každou neděli schází fanoušci experimentální hudby a v rámci programu S(o)unday Mixtapes zde pozvaní hosté představují vybrané nahrávky. „Říkali jsme si, že by bylo fajn mít místo, kde by měl člověk jistotu, že vždycky ve stejný čas uslyší zajímavě pouštěnou experimentální hudbu,“ vysvětluje Prokop Holoubek, jeden z kurátorů kulturního prostoru Praha. Akce vznikla ve spolupráci s týmem kolem Radia R, studentského rádia Masarykovy univerzity, kteří tento formát poprvé uvedli na lednové Expozici nové hudby. A jak se lidé na poslechovém večírku chovali? „Reakce byly různé, někdo soustředěně seděl a poslouchal celou dobu, někdo u baru popíjel a někdo stál u pódia a ptal se na každou druhou věc,“ říká Holoubek, který by rád na akce zval lidi s neotřelým vkusem.

01005498.jpeg

Tuto neděli obstará selekci redakce časopisu Ditchmag, v plánu je i večírek s Pavlem Klusákem a hudbou labelu Touch. Kulturní prostor Praha prý přemýšlí i o večírcích, na kterých by s pomocí mobilních aplikací mohli hudbu vybírat sami návštěvníci. Interaktivita je pro ně velmi důležitá. Pracuje s ní ostatně i formát večera nazvaného Electrojam, určeného pro hudebníky toužící po společném hraní. „To je vyloženě participativní akce na otevřený mix, určená na to, aby si lidi přišli zahrát a popovídat o tom, s čím hrají, a zaměřená na tvůrce experimentální hudby nebo elektroniky,“ říká Prokop Holoubek. Vypadá to, že z individualizovaného poslechu s walkmanem či iPodem se hudba alespoň někde vrací tam, kam má – do veřejného prostoru.

autor: Karel Veselý
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.